Slepé dívce.

Jdeš světem jako stín, bez reptání a pláče,

vždy s čílkem sklopeným, na kterém duši čistou

zřím bílou lilií kvést!

Tvá nožka malá jest a hlásek, jako ptáče

když pěje za jitra a perutí svou jistou

chce k azuru se vznést.

A vlas tvůj leskne se jak zlato polních klasů,

když letním vánkem pláň jich rozvlní se spěchem,

a rty tvé čarovné

jak rudé maliny jsou plny vnady, jasu,

a ňadra bělostná dmou vlnivým se dechem

jak vlnky laškovné.

A přec, o ubohé ty děcko, nevíš ani,

co krásy, půvabu se v bytosti tvé skrývá,

noc tvojím údělem,

však bez luny a hvězd. Co tobě jejich plání,

co zlato slunce, zem, když oči jiných snivá

celuje květným rtem?!...

Jen v tichý pokojík tvůj vůně ze zahrady

když jemná přichází a jásot ptactva hlasný

v souladu slyšíš znít –

tu s tichým povzdechem si myslíš: plný vnady

svět přece musí být! – a v řase slzy jasný

se zachvěje ti kmit...

Než zaslechneš-li krok a slova matky hlasná,

jež k tobě blíží se, tu, dobré dítě, stíráš

si chvatně slzu s řas;

neb nechceš rmoutit ji, – chceš, aby mněla, šťastna

že’s v bídě své, a třeba v srdci bolem zmíráš –

ty usmíváš se zas!...