Slepec a pes.

Tam na rozcestí ku starému hradu

doveď mne zase, věrný Ořechu;

okolní les výletníky zve k chladu,

něco dál – krčma dává útěchu.

Nedělní odpůldne vyžene z města

lidi užíti jarní lesní vzduch,

tam okolo musí vést jejich cesta –

snad některý slepci dopřeje sluch.

Tak, Ořechu, ty stojíš? Jsme na místě?

Ach, děkuji ti, věrný příteli!

Jen ty's mi zbyl – neopustíš mne jistě,

pes nejedná, jak lidé umějí.

V mých prsou starých hněv se rozburácí

vždy, když k almužně otevírám dlaň;

hrdosť se vzpírá – však tlakem se kácí.

Slepče ubohý, děkuj a se klaň!

Raději bych zvolal místo žebrání:

Vizte, lidé, žebráka starého,

velký dar přírody v uhelné báni

ztratil pro zisk pána hrabivého.

Pán ten vyhnal jej zpupně od svých dveří,

když o podporu skrovnou poprosil;

jemu byl, jako všichni druzi, sběří,

ač od mládí sílu pro něj nosil.

Nyní jest za obtíž kol jdoucím lidem,

kdo srdce dobré ještě v těle máš,

krejcar hodíš mu a on musí s klidem

místo těch žalob šeptat „Otče náš!“