SLEPEC.

Kol domů zdí, jež vydechují teplo

jde, v modro nebes hledí zraky prázdné,

a holí v rhytmu o kámen, jež zvoní,

si cestu hledá v věčné tmě a zrádné.

Jak náměsíčný ulicí jde ve tmě,

proud světla slunce do očí mu leje

(snad teplo cítí jeho, v oknech domů,

jež září vzňaté ve vzduchu se chvěje).

Jde. V noc mu věčnou ulic život hřímá,

tma bezdná v tvář, v níž úzkosť zříš, se šklebí,

a zraky ztrnulé, upřené v dálku

jak s prosbou o pomoc by zřely k nebi.