Slepec.

Nevíte, lidé, kudy půjdu domů?

Mně zlomyslná kulka vjela v pravou tvář,

nerv pravého mi oka rozervala

a levé oko z důlku vyrazila...

a já teď nevidím...

Já v temný hrob jsem padl dřív,

než jsem zemřel.

Nevíte, lidé, kudy půjdu domů?

Mám mladou, dobrou ženu

a čtyři děti.

Má žena vlas má hnědý do zlatova

a oči velké, dobré jako srna

a usmívá se jako jarní slunce.

Nevíte, bratří, jak to udělati,

bych krásnou svoji ženu opět viděl,

když zrak můj ulétl

jak vyplašený pták?

A moje děti neznáte?

Dva hošíci jak mladé hříbky,

jež sametovou hlavičku svou z mechu

na světlo vystrčily,

a děvčátka má – jahůdky dvě rudé –

s vlásky hedvábnými,

s očima své mámy

a s hlásky zvonícími,

jako když dukáty dva lehce vezmeš

a hranou o hranu jen lehce pozazvoníš.

A tohle všecko zlomyslná kule

jediným mžiknutím mi uloupila...

Já budu slyšet jenom zvonků znění

a zlatých zvonečků svých neuvidím.

Svit slunce zlatý,

čisté modro nebes

a zeleň lesů,

hor modrých vlny,

rudých máků květy

i jezer zrcadlo –

to vše bych byl rád dal!

Jen pohled na ženu

a na ty děti drobné

jste neměli mi brát.

A ještě něco – slyšte, lidé dobří:

Já svoji rodinu jsem dobře živil.

Jsem brusič drahokamů.

Jen stěží byste našli v celých Čechách

brusiče, který jemnější má ruku,

jenž lépe umí rozvrhnouti plochy,

by zasvítily nejkrásnějším leskem,

jenž bystřejší má zrak.

Ach, teď už ano!

Každý brusič břídil,

jenž brousí jenom barevné skla kousky,

je nade mne,

má lepší oči nežli já.

Vždyť já jsem měl je, měl...

a teď jsem slepý.

Teď řekněte mi, prosím, lidé dobří,

jak živit budu mladou svoji ženu

a hromádku svých malých drobných dětí?