SLEPEC

Byl stařec – slepec. Páchnul vyschlým senem,

zakyslou chutí chlebů, z mošny jež se zvedla...

Ves celou znal. Jí nezřel v oku skleném.

Hůl tápavá tuláka, jasnovidce vedla,

hmat nadlidský a sluch, jímž od zrození

svět chápal, zem i prostor. Denně tak se šinul,

vše chutnal, co mu bylo sudbou každodenní.

Den každý minul k předešlým a zhynul.

Dle čichu každou jizbu znal. V nich blízkost ženy

mladé a bujné, s ňadry mlékem nalitými,

když děcko kojila. To tulák překvapený

znal, v mládí mlsně když tisk' ňadro prsty svými.

Po vůni petrklíčů, muškátů a růží,

po drsných hlasech hospodářů, děvic smíchu,

po potu znojném těl, jímž unavení muži

od práce odpočívají kdes v stinném tichu.

Vše mluvilo mu v smysly vnitřní jasnou řečí,

jíž naučil jej odštěpek té těsné země

zdmi zastavený, stupínky a skrytou něčí

neznámou mocí, jíž se podivoval němě,

příkopy, ploty, budkami psů, pastmi

a jámami a hlavně stromů a křů taji,

jež kůrou svou a holými jež částmi

jsou známy mu, i v květ když zakvítají...

Jej chlévů zápach, crkot mléka přímo vodil,

zrn žitných vůně, schnoucích na hromadách,

okovů skřípot studničních, jenž plodil

v útrobách prudkou žízeň. Stádo v řadách,

jež míjí kolem s pastuchou, mu vnuká

si o sousedech promluvit, jich ženách,

a v senoseči k němu mluví luka

o hojných doušků nadýchnutých pěnách...

A muziku-li slyší, hůl, ta šílí,

jak blázen tápá v před, však o stupínek

ni o strom, o balvan se neomýlí.

Hle, slepec dostavil se. Z rozmarýnek

mu vetkli, z pentlí trs, jej pohostili.

On v koutě slyší vřavu, tanec, zpěvy,

a prsty, jež se touhy nezhostily,

jak namátkou když sáhnou na zjev děví...

A pohřeb je-li, ví, kdo zemřel. V duši

skryt jeho obraz. Prozpěvuje, bručí

v trub dvojný hlas, jenž zryvně zaleh' v uši,

s průvodem k hřbitovu alejí kráčí.

A potom sám zas podél starých stromů,

kaštanů, za šera – toť hrdost jeho –

jde hlubokou, točitou cestou domů,

nevida hvězd ni světla měsíčného...

Jen časem, když jej špiní hmyz, jej svlíknou

dvě scvrklé babky, družky z květu mládí,

jej do koryta kamenného vhodí, stříknou

naň sprchu, nůžky vezmou, v houni řádí

věnčité po lebce, ve vousu táhlém,

mu hřebelcují po uvadlém těle...

On sténá: dík. A v jeho žití sprahlém

ten sváteční den zjevení je celé.