Slepého krále smrt.

Bojovný král Čechů Jan seděl ve stanu svém,

Kol něho čeští páni v rouše ocelovém.

Slyšeltě král z podálí zbraní ohromný třesk,

Slyšel mečů setkání, nezíral však jich blesk.

Uchem poslouchal bystrým, divý jak bouří boj,

Nepřítel vítězí-li, či statných Čechů roj?

I zatruchlil nemálo slepý kmet v srdci svém,

Že jemu též nedáno klesnout na loži ctném.

Ha, tuť v uších mu zazní divý nepřátel ples,

Dupotem se ozývá planina, stráň i les,

A vezdy blíž a blíže valí se rázná seč; –

Tuť král vzchopiv se, váží v ruce svůj pádný meč.

A každý, kdož u krále, pobízí k prchnutí,

Anť ze všech stran nemylné hrozí zahynutí;

A však jakým to hněvem královská tvář se rdí?

I táže se: „Kdo jsou ti, jenž takto mi radí?

Potomstvo má-liž říci: Hle, statný Čechů král,

Pověstný rek to druhdy, jsa stár umřít se bál?

Kdo z vás volí padnouti společně s pánem svým,

Nuž svažte poutem pevným své koně s hřebcem mým.“

Poslušni krále svého rytíři vše plní

A tam vedou slepého, kde bitva se vlní.

Tisícové tu klesnou pod mečem královým,

I klesne kmet slepý též – a čeští páni s ním.