SLEPÍ.

Viděl jsem slepé: vyhaslé oči,

do prázdna upřený zkalený zrak,

půlnoční temno, noha kam kročí –

kormidla zbavený na moři vrak!

Pokorně šli tak, kráčeli tiše

davem, jenž kolem nich proudy se hnal,

k nebesům hlavy vztyčeny výše,

nehybný ve tváři každičký sval.

Úzkostně každý držel se lana,

nejistě kroky své ku předu ved’ –

nikdo z nich neví, cíle kde strana,

za vůdcem oddaně kráčejí v před.

On vidí slunce, věčné zří hvězdy,

báseň čte nebeskou s bezpočtem slok –

oni jen za ním kráčejí vezdy,

ubozí nevědí, kam šinou krok...

l my tu, slepí, kráčíme žitím,

před námi vůdce náš – kdo z nás ho zřel?

Jen, že nás vede, tuším a cítím,

kdo jest a kam jde, bych marně se přel.

On vidí slunce, věčné zří hvězdy,

báseň čte nebeskou s bezpočtem slok –

my za ním, slepí, kráčíme vezdy,

v neznámo za vůdcem šineme krok...