SLEPOTĚ.

V rukou – pod pečetí úmluv list,

čeká na podpis, už kliden, jist.

Dubrovníku obec ctná i rada

volila slov lichotných jej hada,

zlatem zde a lstí by svobodu

vyjednal jim cest a obchodů

po Balkánu v přízni moslemínů,

Muradův kde vládne půlměsíc,

co mře Byzanc chorá v mdloby stínu,

pevnin už ni moří neděsíc.

Mlčí Ragusy už vyslanec.

S úctou kloní skráň a hrbí plec,

v nitru pýchou zloráda hrd plana:

z podelbí jen mžikne na sultana

kradmým občas letmo pohledem

a zas oči rychle klopí v zem.

V novém serajlu svém v Drinopoli

sultan Murad stojí u oken

na rozmysli; za hory a doly

pohled jeho letí odtud ven.

Rok co rok sta zlatých solidů

splatí Dubrovník, by v poklidu

cizích od zbraní dál kupčil volně.

Křesťan jinde krvácej, mři bolně,

spahů pod hroty i jenčarů,

však co různých světa tovarů

obec svobodná tam u přístavě

na lodích zas pro svět hromadí,

putuj po zemi, pluj mořem hravě,

na lup jen když Turka nevnadí!

Zpod nadvlády slavných Benátek

Ludvík Uher město ujal v děk;

ale teď už bez pout, sobě žije

po rozumu moudré signorie,

jež se volí z měšťan vlastních řad –

kvete strom, vaň mimo bouře chvat!

Bulhary a Byzanc u vír mete;

blíž a blíž mrak supá Osmanů...

O píď země, krok – vy tři se rvete,

nám v klín zlatý plod těch bouřných závanů!

Na bílý tu den a pravdy trh

posel nekladl smluv u návrh

žistné obmysly své domoviny,

nepřátel jen vyčítaje viny,

prose pokorně a k zdaru smluv

vládce velkosti se léčkou tknuv.

Nedlel marně v Benátčanů škole

návnad, zrad a piklů, pružných slov.

Moslím – stepí syn; v děv lepých kole

hýřivě mdlý po bojích si hov – –

Murad myslí na Zlatý však roh,

Bospor, hradby, boj. Krev, mrtvol stoh – –

Mávnul rukou; daleko ty vidy!

Meč co podmanil, vstaň z pohrom bídy!

Kde kůň pole deptal v Rumili,

kéž se zas jen klasy rodily!

Vzdorná Čepina kde vzata námi,

nad zlato mi dítě – z něho muž!

Měj tam džaur i mluvu svou i chrámy,

místo daní v mých pak vojích služ!

Kde ční kříž, tam pod ním stín, tma vin,

než i můj tam vojům velí kyn.

Bulhar Šišman poutá u vězení

vládce Byzance; kraj Strazimíra plení

Ludvík Uher k hradbám Vidinu;

Štěpán Uroš kdež má krvinu,

když mu čelnik Vukašin je vrahem?

Jedna zátopa kal uklidí,

skvrna krve pod kterým kde prahem – –

Přes ten práh dnes nikdo nevidí!

Roger de Loria od Athén

s Benátky spor vedl o část lén

na ostrově Euboji loni

a mne volal na rozhody o ni;

díky Allahu! – nač krve brod?

Já i na zdi Théb jsem bunčuk vbod',

až kněz křesťanstva se děsil v Rumě

o Acháje pod mou rukou střep – –

Mlátím zrno na vad cizích humně,

že džaur chlubný zlobou slep jest, slep!

Slep jest Frank, mně otvíraje zrak,

na něho my kam a kudy pak!

Rychle, jistě pod Balkánu stíny

na vše strany topory a klíny!

Můj tu man i onde, pod můj soud,

potom do okovů rab a pout!

A kde zlata prameny se řítí

samochtě mi v dobrovolnou daň –

žízně v úpalu, bloud váhá píti,

plna vod ač nastavená dlaň!

Obrátil se po vyslanci zpět

sultan Murad. Vrhnul bystrý hled,

listina kde na stole už leží

k jeho podpisu. Psát nezná, stěží,

– Dubrovničan v duchu směje se –

v rozpaku a studu, v úděse

po jakých ji kejklech jménem značí?

Destičku snad klada, sloní kost,

prořezanou řádkou péro vtlačí;

skráň mu potem svlaží námaha a zlost...

To zrak není plachý, ponurý – –

Murad na stůl vylil z lastury

klidně černidlo; dlaň, prsty smočil,

na list otisknul, by slep ji zočil –

co jen úsměch bradu vlní k rtům:

„Zde má tughra – podpis, sigillum!

Vám kdys oči kalí do slepoty

zášt a prorada, vám k záhynu.

V oči bij ta skvrna, křič v ty vaše psoty –

Dej sem svou, mou vezma listinu!“

Do Ragusy domů, domů již!

Rychle tam, lsti k ústrahám se bliž!

Osman ovšem stojí nepopěrně

nad Byzanc a nás i v slovu věrně,

však i ve zbroji! Dva vzory viz – –

Posel v tváři hořký bázně rys:

Pevnou ruku těžkou skrvavělou,

na vše strany prsty mířící

jak by viděl nad Thrakií stmělou – –

V západ den, krev na půl měsíci.