SLEPÝ HUDEC

Stříbrná struno, napiatá na houslích srdce,

zladěná pozemskou sudbou

v tóniny touhy,

tušilas vroucnou mou ruku, která se chvěje,

aby tě vybudila ze sna?

Jaké sny, bolesti, slasti

dřímají v útlé tvé rakvi,

očekávajíce chvíle,

v které by volně se vznesly v sluneční luhy,

podobny zpěvnému sboru nebeských ptáků?

Spatřuji před zrakem ducha

obrovskou koncertní místnost:

jeviště širý je blankyt,

diváci skvoucí jsou hvězdy plnící prostor

– slavnostně zářící zjevy –

přišedší naslouchat hudbě

zázračných etherných houslí

slepého hudce...

V paprscích Jitřenky stojím

vznešeně klidný,

vlasy mé – oblaka čárná – věnčí mé vysoké čelo,

ledovec Gaurisankaru,

nadšením vzrušená ruka duchové krásy

pozvedá zázračné housle,

pravěký nástroj,

na jehož stříbrné struně plamenným smyčcem

všelidské, vesmírné lásky

chystám se hráti!

Vteřiny plynou jak věky...

Čekám, kdy orkestr skrytý zaslechnu vzkřiknout

v obraznost snící...

Pojednou, jako když živly procitnou v propastech bezdna

k divému reji,

hudba sfér počíná zníti,

úžasná hudba!

v které se planety rodí, planety hasnou,

planety krouží...

Zvuky mne strhují s sebou:

Počínám hráti!

Stříbrná struna se chvěje pod žhavým smyčcem,

vodopád světelných tónů

řine se věčnem,

od hvězdy ke hvězdě tryská,

šumí a blýská,

jímá je žasem.

Výská v nich stvoření Všeho

z prazdroje lásky,

v kterém svět spočíval kdysi v představě boha,

touží v nich odvěký zákon

přerodu hmoty,

kterou duch protéká svěže,

jako když kvetoucím sadem potoky zurčí,

roste z nich zjevení lásky,

která svět objímá vroucně

společným losem.

Slavněji, jasněji pěje stříbrná struna,

zpívá jak vodotrysk pyšný

životní mízy,

zpívá mou svatební píseň

s ohněm a vodou,

zpívá mou naději v země obrodnou sílu,

o mrtvých zpívá, již znovu v živoucích vstávají z mrtvých,

o věčném návratu zpívá,

o matce blažené, která děcko své kojí...

Nejsladší andante houslí

prochvívá stříbrnou strunu.

Radostí pláče...

Skončena závratná píseň.

Hudba sfér dojata tichne.

V nadšeném, velebném vzruchu stojím a planoucí housle

vinu k své hrudi:

v stříbrnou strunu jsem vžehl vnitřní svůj život,

souzvuku kouzlo.

Obrovská koncertní místnost

pochvalou zvučí;

slavnostně zářící hvězdy vzdávají poctu

slepému hudci.

K jevišti zvolna se blíží

Orion dálný,

v světelné náruči nese květinku zářnou,

rozkvetlou zemi,

blouznivci lásky ji klade oddaně k nohám:

nebeský dárek.

V kvetoucí zahradě světa okouzlen bloudím,

v jedné své ruce mám spící zázračné housle,

na nichž se stříbrná struna usmívá ve snu

v předtuše slavnostní chvíle

sférické hudby,

ve druhé ruce mám prostou hrstku jen hlíny,

odznak to pozemské krásy

pomíjejíčné,

které se dotýkám ústy v nadšení zbožném,

jako se přimyká ke rtům matčiným děcko

v pocitu oddané lásky,

vděčnosti k hmotě.