SLEPÝ HUDEC.

Červánků nachem sotva východ zkvet’,

již zase s houslemi ten známý kmet

v průvodu hocha městem k Louvru bloudí;

tam u bran zámku sedí den co den,

a bez ustání jeden pláč a sten

vyzáblá ruka z vetché struny loudí.

Zda slzami lesk očí jeho zhas’?

v probděných nocech zda mu zbělel vlas?

co tají vrásky na průsvitné skráni? –

Teď přestal hrát... co si to šeptá jen?

teď usmívá se... jaký milý sen

vzpomínky kouzlem v duši se mu sklání?

„Má holubičko, kam tě luňák nes’...

v ráj Madonna – a víla prchla v les,

já, slepý kmet, tvou stopu najdu stěží;

na uschlém štěpu mojich starých let

tys byla bílý jabloňový květ,

na rumech štěstí míru břečťan svěží.

Ta noc, kdy zmizela’s... mé tušení...

pak lidská řeč, že sady jelení

prý neviděly takých krásných lící...

Tu bil jsem v lebku, trhal šedý vlas,

tu z šílenství jsem v život procit’ zas,

bych poznal, že jsi – krále milostnicí!

Mé poupě bledé!“ – a v minulých dnech

se opět kochá v upomínkách všech,

pod šedou brvou slza se mu blýskla. –

V tom z dvora náhlý šum se nese dál,

třesk bubnů, stráží ryk... to jede král!

a ruka starce pevněj strunu tiskla.

Ó soudy boží! – Co v té struně zní,

zpěv svobody a chorál pohřební,

pout řinčení a nářek usedavý,

pak divý jásot bujné rozkoše,

jak padaly by katu do koše

pod guillotinou zkrvácené hlavy!

Ztich davu šum a král se zastavil,

na čele jemu chladný pot se slil –

pak oře bod a obrátil se k stráži:

„Zde hoďte starci tyto dukáty,

však ať se více hudec proklatý

před palác s touto písní neodváží!“

A zmizel s průvodem. – K večeru od brány

do města slepec dráby vyštvaný

se blíží k mostu... jak ta řeka hučí!

krok starce volný slabne víc a víc,

leč v hlavě víří dojmů na tisíc

a na jich vlnách zoufalství květ pučí.

Za hochem stoupá zamyšlen a tich’.

Tu zdá se mu, že v luny paprscích

tmy věčné přízrak mizí s jeho zraku;

na břehu v stromech, v lesku sněžných vln

ten obličej zří božské krásy pln,

tu kyne mu, tam rozplývá se v mraku.

„Mé drahé dítě, vím to, dobře vím:

má hrozná pomsta odkazem je tvým,

vždyť i ta struna má se chvěje studem –

slyš, hochu můj, ty dukáty sem dej!“

A již je vrhá v řeky šumný rej...

„Bůh pomůže – snad nějak živi budem!“ –

A brzy městem pověst letí v dál,

že náhle na smrt onemocněl král,

a hudec jakby zmladnul touto zvěstí;

vstal z lože, ladil staré housle hned. –

„Pojď provodit mne, hochu, naposled –

jak děkuji ti, bože, za to štěstí!“

A pravda byla tenkrát plachá báj,

král vášní stržen hrobu na pokraj

se v mukách svíjel na smrtelném loži,

prch’ milců dav a zástup lehkých žen,

klet národem a svými opuštěn

umíral trapně král z milosti boží.

„Tak, dobrý hochu, jenom dál, jen sem,

ať zahraji mu k smrti pod oknem,

snad pozná strunu moji umíraje...

Ó vím to, vím, že písně mojí hlas

v nejhlubší peklo vbičuje ho zas,

byť třeba stanul již na práhu ráje!“

A stařec hraje, – co v té struně zní,

zpěv svobody a chorál pohřební,

pout řinčení a nářek usedavý,

pak divý jásot bujné rozkoše,

jak padaly by katu do koše

pod guillotinou zkrvácené hlavy!

Z komnaty krále vzdech a pláč a ston –

pak dlouhé ticho... chodbou šum a shon,

ve dveřích zjevil komoří se bledý,

rtem chvějným hlásá: „Jeho milost král

patnáctý Ludvík právě dokonal!...“

v tom struna hudci praskla – naposledy.