Slepý kůň.

Stojí zetlelá zvonice

u prostřed náměstí,

k ní se utíká, kdo zažil

nevděk a neštěstí.

Když zazvonil kdo na zvonec,

byť bylo v půlnoci,

přišli hned z rady soudcové

poskytnout pomoci.

A přísně po všem pátrali,

co měl kdo za nevděk,

a před trestem tu nechránil

ni úřad, stav neb věk.

Je tomu asi dvě stě let,

co v městě kupec žil,

jenž z rozsáhlého obchodu

statkův si nakoupil.

Ten měl též koně krásného,

jenž velmi rychlý byl

a rychlostí svou jedenkrát

pána vysvobodil.

Kupec jel lesem v soumraku,

tu však byl přepaden,

od šesti divých lupičů

i s koněm povalen.

Kůň se tu vzepjal, pokopal,

kdo se mu blížit chtěl,

a než se vrazi nadáli

s pánem pryč uháněl.

Však během tím si přetrhl

kůň něco v útrobě

a chřadl chudák, oslepl,

podléhal chorobě.

Kupec se sice vyslovil,

že zvíře hlídat dá,

a třeba bylo nemocné,

z domu je neprodá.

Brzy však na slib zapoměl,

chtěl koně prodati

a když naň nikdo nepodal,

kázal jej vyhnati.

Sedm hodin se chudák kůň

před vraty načekal

a slyšel-li vnitř kročeje,

radostně naslouchal.

Marně však čekal do noci

na svoje vpuštění,

zimní noc musel stráviti

na chladném kamení.

A ještě celý druhý den

marně se načekal,

až jej chudáka velký hlad

donutil jíti dál.

Jsa slepý v stálé temnosti

klopýtal ku předu,

až lidi srdce bolelo

z tohoto pohledu.

A hlavu k dlažbě sníženou

smutně se dále bral

a našel-li kde slámy kus,

o jak se radoval!

A takto hladem zmořený,

již kost a kůže jen,

přišel jedenkrát v půlnoci,

kde zvon byl zavěšen.

A sháněje si potravy

trám hryzal v zvonici

a řemen, co byl u zvonu,

chutnal mu za píci.

Tím ale zvonec rozhoupal,

že počal vyzvánět,

a lidí ze sna probudil

a soudce sem přived’.

Tu stál před soudci žalobník

co oběť nevděku:

slepý kůň zvonil o pomoc

naproti člověku!

„To je soud Boží,“ soudci dí,

koně se ujali,

v půl noci k soudu zasedli,

pro kupce poslali.

„Co já bych dělal u soudu?“

na lůžku kupec dí,

však stráž jej vede k zvonici,

k výmluvám nehledí.

Jak se tu kupec podivil,

co tu měl za pohled:

kol kolem sedí soudní dvůr,

slepý kůň u prostřed.

„Znáte to zvíře ubohé?“

soudce se kupce ptá –

„bez koně toho byl byste

pozbyl už života!“

„A na místě vší vděčnosti,

člověče ukrutný,

o hladu od vás vyhnán je

tvor tento přesmutný!“

„Žalobný zvon nás zavolal,

zde stojí žalobník,

soudu jste nyní propadl,

právu jste neunik’.“

„Zvíře to si teď vezmete

ve vlastní ochranu,

jak sluší s citem člověku,

jak sluší křesťanu!“

A vážně pozvedl se soud

když takto pověděl;

kupec pak v hanbě zůstaven

s koněm svým domů šel.