SLEPÝ STAŘEČEK.

Vodil jsem jeho a on mne

lipovou cestou v chládku,

on na konci byl svého dne,

a já zas na počátku.

Za ruce jsme se drželi,

dvě děti, osiřelí,

v korunách stromů hučely

nedělní píseň včely.

A západ žhavící se rděl,

děd v nedočkavé touze

se mrtvým zrakem zahleděl

v ten požár nebes dlouze.

Zor zahořel mu upřený,

a jakby pil tu záři

a prožehnout chtěl plameny

tmu strašnou svého stáří.

Mne zvábil modrý motýlek

a jahodina zralá

a výtrysk žlutých světýlek,

jež lecha travou stlala.

A nemohl jsem chápati,

proč dívá se děd vznícen

a zapadá jak v závrati

v ten řeřavící jícen,

že zalit vnitřní blahostí

s cev usmířeným tepem

si nesl světlo věčnosti

ztad ve svém zraku slepém.