SLEPÝ VOJÁK

Dnes jsem tě potkal, slepý, a k srdci svému sáh’:

jsem mrtvý já? jsi ty? stín stínu vstříc to kráčí?

Ne, živ jdu za svým osudem tím popelavým dnem,

jako ty za svým psem v spálených temnotách

a staré ohniště tvé tváře proudy deště smáčí.

Jdu mlčky s cesty tobě. Projdi, minulosti

s očima vyhaslýma kolem jako cizí.

Chci vidět nepoznán starých muk diadém

a bledý jeho jas na lysém čele tvém,

když plamen oběti mé zhas’ už a jen dým

a hořká vůně její se rozplývá a mizí.

Já viděl blesk, v němž shořel pohled tvůj.

Mé oči udeřil cíp noci tvé, jež padla na tě celá.

A milosrdný déšť omýval jako teď

tvůj obličej, jenž lehl popelem,

a černé jízvy v jeho spáleništi.

Zhasl tvůj den a duše oněměla

a svět se postavil proti ní jako zeď,

o kterou bledým jiskřením tvé doteky se tříští.

Projdi, můj milý, projdi nepoznán,

stisk ruky snad by poranil ty oči,

třeštící z dlaní tvých. Mně jiný osud přán.

Ten žár, jenž spálil na troud tvoji tvář,

mé srdce zažeh’, oslepiv je též.

Keř ohnivý mi zjevil světa zář,

a co ty nocí svou v zvířecích stopách jdeš,

já dotýkám se dní konečky prstů svých,

kyprého hřbetu hmot, vlnění kosmatých,

v nichž kolébá se plavá krása světa,

psa mého věrného, jenž přede mnou jde tich’.