SLEPÝ VŮDCE.

Tma ve dne v noci, tma a zase tma –

den zhas mu navždy bludnou střelou z Rabí.

Vlast ohrožena – on zde sedět má

jak Samson ve vězení slepý, slabý.

Však Samson trpěl trest, že Dalile

se oddal zapomenuv Hospodina –

on v službě pravdy boží spanilé

dne světla pozbyl a zde sedí hyna.

Mře hladem činu, žízní rozmachu,

ač volný krok a ruce nespoutány,

mře touhou býti vrahům k postrachu

a odrážeti jejich na vlast rány.

Zří dobře, třeba v temnotách a slep,

čí vztahují se na ni lačné ruce,

kde, na čí krku sedí dračí leb,

kde pravdy vrah má hrady na opuce.

Však tma jej drží zdí těch v zajetí –

co Filištín se směje, zevšad hrozí,

jist, slepý Samson že naň nesletí

jak letní bouře se hřmícími vozy...

Zvuk mnohých kroků přetrh černou nit

těch dum, jež samota mu předla ze tmy –

zvěst Jobovu mu nesou v smutný byt,

a tvář jak paprsk osvítil by letmý.

Sic chmura zastřela ji na chvíli,

když slyšel, Míšňané jak do Čech vpadli,

jak tábor pražských vojů rozbili –

však příští chvíle povstal jako zmladlý.

V těch zprávách zlých jak uslyšel by hlas,

jenž z hlubin věků šepce, zve neb káře,

že vzkazuje mu: „Synu, již je čas,

bys na den vyšel k činům ze žaláře.“

V té chvíli zdá se mu, že jasně zří

kraj, kterým kdysi blížíval se k Mostu,

že s vojskem táhne jím zas k pohoří,

by zbavil zemi nepozvaných hostů.

A již jest rozhodnut. Ví, živ jest Bůh

a ruka jeho není ukrácena.

I slepý Samson vrahů zničil kruh,

když Bůh dal sílu, již mu vzala žena.

Je rozhodnut. Dlaň, podepřená na stole,

již velitelský pohyb činí známý:

„Nuž, bratří, sbírejte se do pole –

a já zas jménem Páně půjdu s vámi.

Bůh vodil mne, než světlu dne dal mřít,

On povede mne za setmělé noci.

Kůň ponese mne, vámi budu zřít –

nuž, třeba proti všeho světa moci!...“