Slepý žebrák vypravuje:

Kdožkoli jste, o vzácný pane můj,

dík mějte můj a Bůh vás opatruj! –

Že není pozdě? – Ovšem, posud den...

Hmyz ještě bzučí, slunce pálí,

však kol mých očí mrtvých upředen

háv bědné noci neskonalý. –

Že usednete? ke mně? k žebrákovi? –

Ó jaká česť! Zde trávník, libo-li;

je příjemno tu: pode stromů krovy

chladivý vánek, potok šveholí

i oživuje mrtvé ticho léta;

jeť místečko to půl mi světa,

tu druhou půlku nosím v paměti

a její obraz volám z dávných dnů:

mým vzdechem zváben obraz přiletí

a duše má se topí v kouzlo snů.

Ó tehdy vítána mi ta má slepota,

jež pomáhá mi tkáti osnovu

obrazů zaniklých a živých poznovu! –

Že vyslechnete? – Jaká ochota!

Jste ještě mlád, jak svědčí hlasu zvuk

a štědré ruky měkká hladina;

srdéčkem, prázdným ještě běd a muk,

zaznívá píseň štěstí jediná.

Budoucnosť jaká! Plna krásy, čar,

víc báji podobna jsouc nežli žití,

kde jaká práce, výsledek a zdar,

nad každou snahou dobrá hvězda svítí.

Než já? – Však co vám do žebrácké holi,

co do neštěstí mého, do slepoty,

co do mých mozolův a do mé psoty,

co do mé samoty – tať mne jen bolí!

Že také vás? – Ó pane, vzácný věru;

kde ruka vaše, ať ji přitisknu

k ubohým ňadrům, zoufalstvím jež deru,

ať zříť vás nemoha, si aspoň zavýsknu,

že ještě na bludné té zemské pouti

lze také lidská srdce naleznouti! –

Dík, sterý dík! – Nuž tedy, chcete-li

v to pásmo bolesti zrak ponořiti,

by ve vašem se nitru zachvěly

veškery pocity u vírném žilobití,

od slasti nebeské do nejděsnějších muk:

pak vyslechněte tuto hudbu divou,

v níž drsný skřek i vábný zvuk

v směsici padly ryčně dovádivou,

pak zžasněte, že posud tuto leb

myšlénky bludné hlodají a matou,

že od všech opuštěn a chud a slep

tu českou půdu vetchou šlapu patou...

Že nejsem této země rodný syn,

vám první dělo slovo v řeči cizí.

Tam na jihu mé matky drahý klín,

kde s mořem nebe v jedno modro mizí,

ochotně splývá v barev ladném styku

jak blažených dvou sladká slova díků.

Měl staršího jsem bratra, sestru mladší,

byl bratr Jakub, sestra Fenella.

Byl hoch to dobrý; plavec jistý, vzorný,

a měkký k mužům, k dívkám drsný, vzdorný;

však když jsme otce pohřbívali v pláči

a matka žalem schla i upěla,

on ujal se nás paží svojí mužnou,

i péčí bedlivou i láskou družnou.

Mně tehdy na rtu sotva prokmitaly

prvního chmýří jemné počátky

a sestra byla dosud diblík malý:

přístřeší naše bylo u matky.

Byl čas to krásný; smrti otcovy

jsme ovšem želívali spolným pláčem

a často ve hřbitovní stromoví

nás vodil krok; tam s milým naším spáčem

pod pinií jsme promluvili sladce

a vraceli se k bratrovi a matce;

byl u nás mír a byla svornosť s námi,

a jak čas utíkal, my nevěděli sami.

A přišla náhle, jako zloděj v noci

ta smutná všech nás rozloučení chvíle;

mor zasáhl nás rukou hrůzomoci

a neustal dřív ve svém děsném díle,

až uvrhl nás na své strašné lože,

zkad zoufalá jen otázka se chvěla:

Ó jsi-li nebo nejsi, velký Bože?!

Na zemi čtyři začernalá těla,

jež svíjela se v bolesti a muce,

a z půdy trčí zkostnatělé ruce,

div zdivočelé ty a plaché oči

z hubených důlků rázem nevyskočí –

tak leželi jsme, brzkou jisti smrtí,

a dívali se na sebe a čekali,

až morový dech žití naše zdrtí

a bídná těla v prach a bláto povalí.

Ó hrůza! Ve všech tělech jediná

jen duše mře a na vždy shasíná...

A ve vzduch temný, šedým dýmem sytý

vzdech, ston, řev, pláč a hýkot vychází,

a démon moru neviděný, lítý,

s chechtotem zírá na své obrazy.

A přišla dlouhá, nekonečná noc...

Jak čivů mých by ozvala se síla,

jak titanská by hruď se rozvolnila,

chci vstáť a letěť jim všem na pomoc –

v tom strašná tma mé obklíčila smysly

a obraz trhaný a nesouvislý

se rozprch’, oči jala mrákota,

chvěl úd se každý, hlava od těla

jakoby v jakous hloubku letěla –

poslední chvíle toho života!

Pak přišla znova noc... Uplynul čas,

jejž určiť nelze, byl to den či rok –

neb neznám plynul kol mne jeho tok –

až v jedno ráno vábivé a čarné

jsem ze tmy prozřel v modro oblohy

daleké, měkké, vzdušné, lepotvárné –

probuzen k štěstí – dvakrát ubohý!

Té chvíle blahé, co mi navrácen

byl život, zvěděl jsem, že sám a sám

z těch děsných loktů černa v bílý den

jsem unik’. K věčným temnotám

odešel bratr věrný, sestra milá,

a k nim se matička má uložila –

co s tímto životem? Však ještě nedopil

jsem útrapy ten kalich obrovský.

Ač bývalých jsem nabyl zase sil,

nebylo práce. Kraj můj domovský

byl téměř prázden; jedni zumírali,

a druzí zase v cizinu se dali.

Z těch byl jsem já. Kýs člověk přišel ke mně,

že na severu bohatá prý země,

kde práce dost i mzdy, a on že půjde s námi –

to byly Čechy. Dráhu železnou,

štěrkových silnic družku vítěznou,

tam krajan stavěl vlaským umem známý,

a k práci najal z kraje svého lidi.

I šel jsem tedy. Oko naposledy

to vlídné modro jižních nebes vidí,

i slunce zář i měsíce lesk bledý;

poslední upomínku maje v duši

posýlám neznámým těm hrobům v dáli,

jak věrnému se synu, bratru sluší –

a oči moje hořce zaplakaly! –

Po čtyřnedělní cestě divných po zemích

jsme půdy té konečně dospěli;

rmut groše plašily, a hovor, zpěv a smích

dlel mezi námi stále veselý.

A což když nastala nám pravá práce!

Jak pyšnila se naše horská štace!

To bylo peněz, výskání a pitek,

a klení, hádek, nadávek a bitek,

až nejednou se zbarvil písek bílý

krvavou stopou. Blažení to byli

časové, pane; ale blaženější

mi přijíť měli v této vlasti zdejší.

To tak, můj pane. Nás tu krajanů

as třicet bylo, a tu přemáhala

nás časem tíha českých balvanů,

že přibráni jsou Češi pomahači,

jimž hříčkou byla žulová ta skála.

A Bůh sám na nebi to věděť ráčí –

ač neznali jsme řeči jejich zvuků

ni naší oni, přece vzplála záhy

nám družná srdce ve přátelském tluku –

a jako rostly koleje té dráhy,

tak rostlo naše přátelství a – láska!

Ba láska, pane. Dobrý stařík jeden,

ač mnohá rozbrázdila líc mu vráska,

byl přítelem mi důvěrným, a veden

tou věrnou rukou, odložil jsem pití

a praní, klení; nové živobytí

jsem počal vésti... Kamarád měl dceru...

Ne tolik kouzla jižní nebe nosí

jako to její oko pod obočím –

ach, marně po něm slepý zrak svůj točím

v těch věčných mlžinách a bludném šeru,

ach, marně ruka vzpíná se a prosí...

Ne tolik zlata jižní slunce hází

jako ten bujný, rusý její vlas;

ne tolik půvabů má na rybničné hrázi

rusalky noční svůdný bok a pás;

ne tolik sladkosti má v písni ptáče,

co v jejím hlase líbeznosti spalo,

tu prozpěv radosti, tu ševel pláče,

až srdce výsklo hned, zas usedalo – –

a tato dívka, tento anděl světlý,

ten vonný květ poupětem porozkvetlý,

mou byla nevěstou. Již nazejtří byl čas

našeho sňatku ve vsi stanoven.

Tu poslední noc na stráži jsem stál

u sudu prachu, jenž již roztrhal

tisíce balvanů, ten skrytý ďas,

jenž celé hory na padrť a plen

rozstříkal mžikem v střepů milliony.

A právě v předvečer ten mého štěstí,

kdy ňadrem zněly tiché blaha zvony,

kdy měl jsem k oltáři svou dívku vésti,

již v objetí jsem držel při měsíci,

a hladil v líc a zlatou vlasů kštici:

ten skrytý běs svou děsnou zahrál notu,

a zrak můj zachmuřil se mžikem kalný

i vehnal do očí mi střepů liják valný;

aj, mne bídného uvrh’ ve slepotu

a dívku zasypal svou hmotou pádnou,

z níž vyhrabali mrtvolu jen chladnou...

Oj slyšel jste to, pane?! Ženich slepý

a nevěsta – – Již odpusťte mi, vázne hlas

a večerní se snáší k zemi čas...

Jak dál? – Já, pokud dobrý otec její žil,

mu náhradou, jak říkal, za ni byl,

a když on složil vedle ní svou hlavu,

byl žebrákem jsem, jak mne vidíte.

Tam, kde se kloní stráně rozryté

k žulových skalin zmotanému davu –

tam já jsem oslep’, tam i Kateřinu

jsme uložili v bídnou českou hlínu.

A nikdo víc tam nehnul kamenem.

Slyšíte hukot? Vlak se blíží sem,

však jinudy jej vede bludná dráha –

ó pane, pane, co to po mně sahá?

Nic, nic, to přelud jen! – – O díky, pane můj,

již buďte s Bohem, ten vás opatruj!