SLEPÝ

Václavským náměstím šel slepec. V čele chmuru

a úžas v očích vyhaslých, jež zdály

se v ustrnutí zírat někam v dáli

přes hlavy lidí, od Můstku šel vzhůru

vyprahlým dlážděním, v něž výhní žhavou

žár léta sálal. S nepokrytou hlavou

v srpnovém slunci kráčel mezi domy

a lidmi, kterých nezřel. Plno hrůzy

měl ve ztrnulých očích. Nevidomý

v proudícím davu kráčel těžkou chůzí.

Před sebe tápal rukama, a prut,

jejž v ruce měl, nadzvedl poněkud

a zmaten zakolísal, vírem náhle

byv stržen. Postál, v tisíci a stech

nezřených lidí zmítán, počal váhat

a rukou přejel čelo. Na ústech

otázky jemu tkvěly – ovzduší

kol bylo plno hrůzy neobsáhlé

a otázek i děsu, těžkých záhad,

jež zmatkem doléhaly na duši.

Dál slepec povykročil, stále němě

vpřed upíraje slepý zrak, a země

se dotýkaje dlouhým, bílým prutem,

jenž v životě tom bezradostném, krutém

byl jemu očima, jež denně slepce

uměly vést i ruchem křižovatek.

Na opáleném čele, holé lebce

a nahém krku slil se pot. Ruch, zmatek

a šum a shon byl vůkol. Rost’ a splýval

šum hlasů zmatených; kol vozy hřměly

a chodníkem se valil rozšumělý

proud zástupů – a zas ten širý příval

bez hlesu dál se vlnil. Opět vznesly

se vlny vzrušení – kol atmosféra

rozněcována bojovnými hesly,

kdy miliony jediný tah péra

vyšinul z obvyklé jich dráhy... Z dálky

již ozvalo se první hřmění války,

i zajatců již hlásán počet hojný,

jenž každou chvílí množil se a vzrůstal,

jak nová ultimata, nové vojny...

Ve shluku davu náhle státi zůstal

ubohý slepý. Rozšuměné řeči

hltavě sluchem lovil, v šumu, vzruchu

zmateně schytával to vše, co k uchu

se maně zaneslo. Hle, roznašeči

večerních listů úprkem se ženou

s kořistí svojí, těžce vyslouženou – :

vítězství nové, přeslavné a skvělé –

a nová válka, noví nepřátelé...

A slepý, bezradný v tom shonu, prosí,

by někdo zprávu jemu přečet’. Kdosi

se smiluje a čte. A slepý točí

po čtoucím vyhaslé ty mrtvé oči,

jichž pohled jak by na čtoucího ústa

byl přimrazen. A každé slůvko, větu

těch novin loká, v mrtvých očích vzrůstá

jen dojem úžasu a hrůzy... Mně tu,

jak spatřil jsem ten zjev, jejž vidím posud,

se náhle zdálo, že zde na náměstí

nestojí pouhý vyděděnec štěstí,

kdos bezejmenný: – ale že sám Osud

zde stojí a na čtoucího rty lepí

vyhaslý zrak, že ztrnulý a slepý

ten pohled vidí, že mu přáno zříti

až ke dnu toho neznáma, kam řítí

se stará Evropa – – –