SLET PÍSNÍ.

Jaká tíseň, tepot křídel,

jaké chvění, vlání šumné!

Sletěly se ze svých sídel

moje písně zase u mne.

Sedím ve snách mezi všemi

v dumné chvíli za večera.

Drahé písně, povězte mi,

jaký byt jste našly která?

– Do dětské jsem duše padla,

na čistých se chvím jen retech. –

– V dívčí srdce jsem se vkradla,

spím tam v lásky snech a květech. –

– Bydlím v čisté jizbě vlídné,

těším smutnou chudou vdovu,

o štěstí, kdy naděj stydne,

zpívám jí a sílím znovu. –

– V hřbitovním jsem sedla keři,

mrtvým zvěst svou pěla zticha. –

– A já v lese, jenž se šeří. –

– A já v tiché cele mnicha. –

– Na své pouti zbloudila jsem

v studentovu prostou síňku. –

– Zbudila jsem tichým hlasem

starci sladkou upomínku. –

A ty, jejíž křídla bílá

vzpomínala první na sníh,

jež jsi ze všech nejvíc pila

krve v mojich prsou vlastních?

– Do pusté zpět hnána hluše

od prahu, kde chlad mě mrazil,

nenašla jsem žádné duše,

v žádném srdci tichý asyl.

Let můj byl tak smutný, krátký,

kdos’ mě zranil do krvava... –

Pojď jen v nitro moje zpátky

a tam umři – písni pravá!