SLÉVÁRNY V NOCI.

Noc bílá je, sáně se boří v sníh...

Ční jedle u večer

nad světly vesnic v závějích

a dále dál na sever

kraj pustne, pár stromů jen na kopcích

ční výstrahou lupičských per...

A pojednou železný skelet blíž

se noří a roste v tmách

a v ohnivé záplavě tyčí se výš,

hřmí kladiva, ve výhní nach

kov žhavý jak vodopád níž a níž

by stékal a měnil se v nach...

Z tmy pozdvihá hlavu mátožnou,

jak hydra by zaržála,

a jako když ženci snopy žnou

sta jisker v tmu zavála,

neb píseň ryku vítěznou

v noc bílou zařvala...

A jako nestvůra s rameny,

jež trčí až v nebes lem,

vše chapadly svírá v kruh kamenný,

až zdá se krev stříkat v zem

a stínů rej kreslí plameny

na stěnách tam a sem....

A jako kyklopské ve sluji

zřím těla zpol nahá se tmít...

Po mostech železných putují

tu ti, kdo určeni bdít

a od kladiv brát, co ukují,

žár pekla od ohňů vzít...

A kraj se kol hnul a měsíc plul,

klid k severu víc a víc...

Jen úder zněl kladiv, jak vítr se vzdul,

šla oblaka přes měsíc...

Já ve snu zřel neprostřený stůl

a před mísou několik lžic...

V své doupě jak vrazil hladový muž,

spí děti, jen žena se hne...

Chléb ukrájí hltavě jeho nůž...

A žena, již v úsvitu dne

se lichotí k němu... On dí: Dost už,

a v pelech se natáhne...