SLEZSKÉ ELEGIE. (I.)

Stvol zlomený, květ podupaný, svadlý,

na starou bolest vzpomínkou se mořím.

Jak lid můj žije? Denně hledím k horám,

je přeletět vždy touhou novou hořím.

Je slyšet hlasy? Kdo že, synku, tobě

do starých ran lil olej rozžhavený?

Čí radost třeskla hlasem pušečných salv,

když k nebi zněly tvoje marné steny?