Šli jsme, plný měsíc jasně svítil,

Šli jsme, plný měsíc jasně svítil,

nad střechy se domů stále zvedal,

jak by východ z pustých ulic hledal,

jako by se šerých koutů štítil.

Tu a tam se v malých oknech třpytil,

na zavřenou okenici sedal

a zas prchal, pokoje si nedal,

až se na zdi zbořené kdes chytil.

Při nejlepším, nejpevnějším chtění,

když nás vede žal a lítost pravá,

všickni stejni jsme – my nasycení,

před špinou, v níž těžká bída chodí,

před mudrctvím, jež se z hladu rodí,

všecka soustrast na útěk se dává.