Šli jsme podle hučícího moře,

Šli jsme podle hučícího moře,

řeč jsme vedli planou, povšechnou,

každý v myšlénky se vlastní noře –

dceruška má zmlkla pojednou.

Proč jsi, Bože, mladou lásku tvoře,

dal jí vzdechy, jež se pozvednou,

proč jsi touhy připojil k ní hoře,

před nímž všecky krásy poblednou?

Neklid sladký znám, jenž duši chvátí,

jenž se jako mořské vlnění

všemi vlákny srdce proplítá

a dny odloučení počítá...

Chci se raděj’ nevšímavým zdáti,

abych šetřil svaté mlčení.