Slib smrti.

Široká, daleká pole

noční se zastřela tmou.

Bezhvězdná výše, však dole

ve hlučném kole

táborů plameny žhou.

V úvoze na stráni stojí

vojín, hle, mladá to krev.

Sní on as o blízkém boji,

o dívce svojí. –

Děsný tu ruší jej zjev.

Ve plášti bílém mu kráčí

obrovská postava vstříc,

nad hlavou kosa se stáčí,

z kukle se mračí

na juna bezmasá líc.

„Stůj!“ zvolal chvějícím hlasem,

ku tváři pušku svou zdvih’,

„heslo dej!“ V odpověď klasem

vítr tím časem

zašustěl v poli co smích.

Kohoutek cvaknul. Zní rána.

Střelec se do prachu zvrt’.

Nad ním, jak ze stínu tkána,

pozdě již znána,

hrozivě vznáší se smrt.

„Ušetř mne, všemocná smrti!

Lepší ti chystán zde kvas;

jiných sta ruka Tvá zdrtí.“

Hlavou však vrtí

kostlivec: „Došel Tvůj čas.“

„Prosbu mi splň aspoň jednu:

Lhůtu mi do chvíle přej,

vísku svou rodnou až shlednu.

Potom ať sblednu,

pak si mne ukrutná měj.“

Okamžik hrozný! – A němě

přikývla morana jen.

Mizeti zří ji hoch v temně. –

„Otců svých země

neuzřím po soudný den.“

V cárech a o berli plání

vleče se stoletý kmet.

Krvavé slunce se sklání.

Ku holé stráni

dychtivě poutník pne hled.

Za ní je dědina jeho,

nezřená od dávných dob.

V světě již okusil všeho,

žebrák se z něho

vrací, by našel zde hrob.

Dávno as otce a matku

v černou zem pochovali,

s jiným as milá šla k sňatku,

v rodnou se chatku

cizinci uvázali.

Přes štíty hor, vlny moře,

zaslech’ jen po lidu všem,

velké že ve vlasti hoře,

meč že tam oře,

krví že mrví se zem.

Květoucí opouštěl Čechy,

do pouště vrací se dnes.

Spáleny hostinné střechy,

pláč jen a vzdechy

z rozvalin žalných se nes’.

„Zapadlo slunce, den v sklonu,

brzo též zhasne můj den.

Nyní z mé vísky hlas zvonu,

zavzní mi k skonu,

ve věčný uspi mne sen.“

Ticho však. Nikde ni zvuku.

Na stráň již vystupuje,

Ku srdci tiskna si ruku,

rozkoš i muku

stěží jen utlumuje.

„Cizí, kam doma mám jíti?

Hřbitov jen útulek můj.

Milé jen tam mohu zříti:

v středu jich mříti,

dokončit život chci svůj.“

Dostoupil stráně, s níž shlédal

druhdy svou milenou ves.

Marně však okem ji hledal,

dolem se zvedal

sinavě zelený les.

V hoři kles’. Bludem-li mámen?

Pastýř pěl kdes: „Tam kde bor,

nepřátel ves požeh’ plamen.

Mech porost’ kámen,

hyne vše, dílo i tvor.“

„Hyne! Ó smrti, já čekám!

Vítán mi kosy tvé blesk,

života jenom se lekám.

V prachu zde klekám,

k nebi svůj vysílám stesk.“

Nad lesem měsíc se zvedá,

stříbrný rozlévá jas.

Mráčkem kol smrt pluje bledá.

„Marně mne hledá

prosba Tvá. Ty’s určil čas.“

Vidí ji mizeti v dáli

jakoby rozkošný sen.

Z očí se slzí proud valí:

„Života žaly

ponesu po soudný den.“