Slib.

Jarl Strutharald zemřel; k mrtvému

se na hrad sjeli do sněmu,

kdož kraji kolem vojevodí,

i z Iomu přišlo dvě stě lodí.

A čeho se nikdo nenadál,

též k hostině přišel Harald král.

Smutek byl krátký, k sporu dost látky;

brzo do hádky přešla řeč:

v poháru znění, v přípitky, v klení,

v divokém znění chřestil meč,

duněly štíty v kamenné síni.

K lovu snad voda kalna dost nyní.

Hleď, králi, na dravce nastrojit léč!

Tím dravcem Thorkel byl,

jenž proti králi zvedl pole

a vzpouru šířil ze všech sil,

a vše mu kazil ze svévole,

s Vikingy v shodě spaloval lodě

jak liška slídný, jak skála klidný,

jak mořský orel vždy na svobodě!

V pochodní rudém svitu

mrtvý jarl ležel na černém štítu.

Síň v světle pol a v stínu zpola.

Jak v koších hořící smola

po stěnách hrála, světla jas

tu trysk’, tu shas’

a na mrtvého tváři se rudou slzou třás’.

A krále myšlenka zachvátí,

jak na Thorkela vyzráti;

a zří, že lest to jediné jest,

jíž může nad ním vyhráti.

Co hřmí kol hostina veselá,

král v dumy se vpřádá a myslí a bádá:

„Což je má vláda,

když nemohu se zbavit Thorkela!“

A rychle na to vstal

a v hovor jarlů prál:

„Ať zjásá mrtvého stín:

zde nad ním, jak to zvykem,

si ruce dejme a přísahejme

a v sboru spějme

vykonat velký rekovský čin!“

A návrh přijat mžikem.

Bylo tu řečí, leč prázdnou léčí

návrhy vše ty Thorkelu byly;

mlčel neb smál se, klidným být zdál se,

a pohár prázdnil každou chvílí.

Když pak měl dosti té chvastavosti,

tu zapomněl se přec,

chloubou druhých navřel a za sebou zavřel,

lapený sup, klec.

Vstal, řka hlasem tura:

„Ať s mého čela chmura

nesejde smutku a trudu,

když slibu nevěren budu;

chci před králem sklonit šíj v studu –“

A znělo to sborem: „Tvůj slib jest?“

a Thorkel se vzdorem: „V noci slézt

chci skálu Thorgerdy, dnes v noci slézt!“

Vše pilo a se smálo:

„To řeč, z té skutků málo!“

Však nikdo nezřel, že mrtvý kýv’,

a když si ho všim’, on si zas dřím’

a ležel jako dřív.

A král hned na to zchytra:

„Nuž dočkáme se jitra,

to za pokus by stálo.

Však nepůjde to snadno,

spíš moři přijdeš na dno!“

Vše pilo a se smálo:

„Spíš shasíš hvězdný plamen,

než slezeš onen kámen,

co větších tam se hnalo

a vždy tam za své vzalo.“

Vše pilo a se smálo;

však nikdo nezřel, že mrtvý kýv’,

a než si ho všim’, on si zas dřím’

a ležel jako dřív.

Král v taji mnul si ruce,

když Thorkel skočil prudce,

k mrtvému zaměřil, v ňadra se udeřil,

zrak se mu zašeřil; pravil:

„Já jinam se juž plavil;

zde každé řeči škoda,

mne nepoleká voda,

mne skála nepoděsí,

ni propasti a tesy,

nuž sedněm na lodě a v rychlém pochodě

k Thorgerdy skále jako běsi!“

A smíchu a povyku směsice;

poháry vzkypěly řinčíce,

a nikdo nezřel, že mrtvý kýv’,

a než si ho všim’, on zase dřím’

a ležel jako dřív.

Nebem se hvězdy zaskvěly,

když na svých lodích vyjeli.

A jeli tiše. Jarl sám

na přídě lodi stanul

a díval se, jak luny plam

do plachet v slzách kanul;

tu se chyt’, tam se kmit’, šipkou slít’,

do ohniva planul,

jak bílé obláčky vítr hnal –

od dětství vše to Thorkel znal,

vždy stokrát tudy v pouť se dal,

když horší vítr vanul.

A Thorkel dívá se, dívá,

jak je ta voda v měsíci snivá,

jak na ní měsíc v stříbrné záři,

jak mrtvá nevěsta v svatebním šláři,

jak proudy chvílemi stříkly,

jak delfíni se vzpjali,

jak na vodách si hráli,

jak v sloupech ohnivých vzpláli

a znikli.

Ta mrtvá tiš

se nechtěla mu líbit věru;

on chtěl by bouři spíš,

než toto ticho v luzném, snivém šeru.

A chvílemi se jemu zdálo,

že celé loďstvo stálo,

i houknul ke kormidlu:

však na nejbližším bidlu

se slovo zarazilo,

a jemu se zdálo,

že slovo jeho v mrtvém vzduchu stálo,

jak raněný pták bilo

teď do rahen a tam se třepetalo,

a z hlubin se cos tak podivně smálo.

„Proč němý je hoch v koši?

My budem zpívat, hoši!

tu divou píseň mořské o výpravě,

požárem lodí Vikingů jak žhavě

zaplálo nebe!“ – Všecko marné.

Kol ticho jenom parné

a mužstvo jako zmámené

u plachet, stožáru, u kotvy – z kamene.

Však hle, tam juž ční v moři

Thorgerdy skála děsná:

na skráni hvězdy jí hoří,

patou se v hlubinu noří.

Jen k ní! toť jízda děsná!

Po stráni chodí jí blesky,

vichřice zná její stezky,

duha a měsíčné lesky.

Časem též bouře když ztichne,

příboj tam šplíchne a vzdychne,

jak hudba zní to; a zjeví

se na štítu přelud děvy,

a za ní druhá a za ní třetí,

s Thorgerdou valkyry v boj kamsi letí,

zavřete oči i dvéře, děti!

Jarl Thorkel s řadou lodí

se k skále zvolna blíží.

Vlnami měsíc se brodí.

Hle, na štítu kdos chodí,

svit stříbrný se k vodě níží,

a jarl cítí v prsou divnou tíži.

A přistál s řadou lodí

a skočil na zem sám,

a cítil skálu tam;

svit luny před ním chodí,

a kudy jde, tam v jeho lesku

zří Thorkel stezku,

a ta se zdála mizet na nebesku!

Dost dobře šlo se touto drahou,

ač šel jen skalou nahou,

necítil žádné umdlení

a dál šel po tom kamení.

A noc tak tichá byla,

že slyšel, kterak vlna vždycky zazvonila,

jak o břeh vrazila,

a noc tak jasná byla,

že svět byl štít, v kterém se zrcadlila

myšlenka boha spanilá.

A Thorkel šel a nevěděl,

že krásný svět je moře běd

a mohyla!

Necítil posud umdlení

a dál šel po tom kamení.

Svit měsíčný byl měkký,

a kolem jeho tekly řeky,

a vzduch byl vůně sama,

a jemu pod nohama

se zdály růsti samé lilije;

tu řad jich, záhon a tam moře, moře, moře,

a Thorkel dále kráčel po té hoře

a nemyslil, že brzy čas, kdy k zoře

se poupě noci rozvije,

jej mátly jen svou vůní opojivou

tak snivou, lstivou, chtivou a tak živou

ty zářící a bílé lilije.

Necítil posud umdlení

a dál šel po tom kamení.

A lilije ty stále kvetly, kvetly, kvetly

a ve věnce a brány kol se pletly,

a jako šípy dlouhý paprsk světlý

se po nich táh’ a chvěl,

kdes v dáli zpozděný pták zpíval, zpíval, zpíval

tak toužně, svět v stříbrnou mlhu splýval,

tam ještě plál, kde myslils, že se stmíval,

a Thorkel stále šel;

měsíčné duhy rostly do oblouku,

a z lilijí jsi viděl nedozírnou louku,

sta lunných kapek v roje třpytných brouků

se lesklo na úběl,

sníh tisícerých dívčích nahých ramen

jak plál by tu, jsa ztlumen v tichý plamen,

a svitem tím a třpytem jako zmámen

dál stále Thorkel šel.

A před ním hvězdy dále ustoupily,

a shasínaly v bezdnu, jen svit bílý

rost’ v nekonečnost, v moře každou chvílí

zář snivá rostla z lilijí, se chvěla

a dále nebem v bezmeznost se střela,

a v opál vesmír zahrnula zcela.

A Thorkel stále šel,

a lilije svůj bledý otvíraly kalich

a rostly, splítaly se v změnách stálých,

a v obrovských on stejně jak v těch malých

tvář Thorgerdinu zřel;

a lilje rostly v moře beze břehu

a mizely, zřel lesk, prach, peřej sněhu,

třpyt ledovců, ve srdci divou něhu,

vždy dále Thorkel šel.

Shas’ měsíc ve vln brodě –

a dole čekaly lodě.