SLIB.

Tak jsem si vzdáleni – a přec tak blízko

myšlenky naše touha spojuje,

a s výšin vysněných už k nám tak nízko

květ blaha rajského se schyluje,

že stačilo by – vztáhnout ruku jen,

by navždy pro oba byl zachycen!

A přece ještě bojuji a váhám,

a ruka má se plaše táhne zpět,

přec dáti Tobě za věno se zdráhám

svůj chudý krb, svůj malý, skromný svět...

Zda v jeho šeru šťastna býti může

Tvá láska ohnivá, Ty krásná růže;

zda novému tam zvykneš domovu,

necítíc pro svá křídla okovů?...

Ne, já Tě nezval ke dnům odříkání:

Ty sama jdeš v můj nehostinný kout!

Však, mohu do zkázy Tě uvrhnout,

když moje svědomí se tomu brání?

Zda novou výtkou svoji bědu stížím?...

Neboj se, dítě, já Ti neublížím!

Co počít mám? Mne odzbrojuje zcela

Tvá něžná oddanost a důvěra,

Tvá láska vroucí, pro kterou bys chtěla

spíš nésti se mnou muka veškera,

než odtrhnouti od mne s pohanou

tu ruku svou, mi navždy podanou!

Již nelze zpátky, nadarmo se bráním,

když sama volíš, všecko podstoupit,

i trnů získat ubledlým svým skráním –

a jen mě za to spasit, vykoupit!

Ty zapomínáš minulost mou temnou,

Ty věříš v jasnou budoucnost jen se mnou,

Tvá strašná odvaha mi zjevila,

že beze mne bys raděj nežila...

Ó, anděle, co já Ti zjevím za to

svým citem vzbouřeným a bláhovým?

Že miluji tě tolik, odpovím,

jak nikoho, jejž nosí země tato!

Jen s úctou posvátnou se k Tobě blížím – –

neboj se, dítě, já Ti neublížím!

Jsi vítězkou – ó, rád se Tobě vzdávám,

vždyť milost Tvá mi není porážkou...

Však minulý svůj život oplakávám,

že chyby jeho byly překážkou,

pro něž tak dlouho, ku tvé bolesti,

jsem nedovedl věřit ve štěstí...

Ó, nyní věřím, znova věřím v nebe

a líbám milosrdnou ruku Tvou,

ó, teď juž nikdy neopustím Tebe

a vždy tam půjdu, kam Tvé kroky jdou!

Snad na mém čele polibek Tvé lásky

přec jednou vyhladí vše smutné vrásky,

snad výčitek mých tíhu neblahou

zapudí doba klidnou rozvahou...

Jsem u bran ráje, cesta má jest jasna,

rád na ni vstoupím, touže po činu,

dál po ní půjdu – však spíš zahynu,

než abys Ty v ní neměla být šťastna!

S pokorným srdcem na tvou krásu vzhlížím:

neboj se, dítě, já Ti neublížím!