ŠLO TŘICET MOJICH ROKŮ...

Před mýma očima šlo třicet mojich roků,

jak na stěně když za stínem jde stín,

šly nocí v tajemném a přitlumeném kroku,

a já jsem cítil růží dech i blín.

Šla leta dětství, na rtech usmívání,

a s klidem nebes v očích věřících,

šel rok, jenž sbořil dětinných snů báni

a zburcoval mě v život, na rtu smích.

Šla leta práce, nevlídná a šedá,

a roky bojů, těžký v rukou kyj,

jen jeden, hle, číš zlatou vzhůru zvedá,

a slyším ještě, jak dí: Hochu, pij!

Pij, nadšením ať oči tvoje planou!

A roky práce, touhy, lásky jdou,

a s krvavou jde jeden v srdci ranou

a slzou v oku mrazem ustydlou.

Pak hořkých let a smutných táhne řada,

těch nedůvěrou otrávených dob,

ó, cítím, jak má touha žíti zvadá,

jak syt a znaven klesám v náruč mdlob.

Leč vstal jsem zas. Řad roků dále kráčí.

Kdos polibkem mi dlouhým tlumí vzdech

a vlhké čelo otírá mi v pláči

a láskou křísí v prsou nový žeh.

Však s novým žitím muka, která pálí,

zas vstala nová s trýzní trnů zlou.

Hle, poslední z mých let už mizí v dáli

a ohlíží se plaše za sebou. . .