SLOKY.

Věsím čelo, pouštím knihu

v měkké vřesu hedvábí,

nad mou hlavou kosmo k jihu

křídly plují jeřábi.

Slunce metá zlaté střely,

z rákosu zní čejky hlas:

Věčná škoda, konec je-li

už té něze letních kras!

Žlutý rákos podřimuje

vrb a olší ve stínu,

po hladině tůně pluje

uschlý kalich leknínu.

V zlaté páře kolem břehu

jeleny se vidím pást,

a přírody sladkou něhu

v svadlých listech v sny se klást.

Luh i háj pln jarní mízy,

v zmladlém kraji ruch a rej!

Žežhuličko v listí břízy,

zakukej mi, zakukej...!

Kuká, kuká. A já rtoma

počítám – ký, bože, div!

Není možno, žežhulko má,

tak dlouho že budu živ?!...

Z vrchů stoupá bílá mlha,

zlaté slunce na skloně,

pod okny mně klepá vlha

v peň květoucí jabloně.

Vonné snítky na jabloni!

Když vás zlatí slunce zář,

vždy se ke mně ve snu kloní

z vašich květů víly tvář.

Máj odslonil květná víčka,

pramen zlata řine z nich.

Na javoru holubička

bílá jako padlý sníh.

Holubičko, něhy zdroji,

sladká vílo vzpomnění,

kéž až zemru, duši moji

bůh v holoubka promění...

V smrčí voní smolná rosa,

východ rdí se růžemi;

bílým tělem albatrosa

ranní mlha zdá se mi.

A jak mlha letí k zemi

přes temena spících skal,

jak by se mne perutěmi

bílý pták ten dotýkal...

U studánky v stinném loubí

v dlaň podpírám smutnou tvář,

rozpjav křídla, v kyprém doubí

drozd si zpívá, korunář.

Srdce moje v květu máje,

pod obalem pozlátka

v té studánce zakletá je

děctví tvého pohádka!