Sloky Iiterární.

Nemám rád té poesie,

jež jak oslazená voda

padá do té mizérie

zoufalého století.

Rým v ní zvoní, řeč v ní plyne,

forma nikde nezakulhá,

vypočteně se v ní vine

řetěz třpytných metafor –

nikde nijak neurazí,

v starých osvědčených tónech

drží se vždy přísných hrází,

jak je vytkla tradice –

zdaleka a jenom plaše

obchází ten problém žití,

jako kolem horké kaše

kočka v dobrém úsloví –

nezná vášní, bouří, žárů,

v nichž se lidské nitro svíjí,

její cit se mění v páru,

nežli přejde ve sloky –

(za to ví, co neomylně

líbívá se nyní vždycky,

proto ráda bije silně

na tón sentimentální) –

Také dobře robotuje

na národní naší roli:

tu hlas její hřmí a duje

tympány a posauny.

Člověk se z ní doví hladce,

Evropa že vlastně celá

nemá žádné jiné práce

nežli slyšet naše: „My...“

V denní vřavu hází ráda

slavná jména dávných předků,

Husa, Žižky, Poděbrada,

všech, již mají renomée –

Jejím sklem svou velkosť zříme,

až nám přecházejí oči –

ký pak div, když nevidíme,

že nám schází košile! –

Pravda, někdy její ruka

bouchne v elegickou strunu,

pohne pruty Svatopluka:

pro effekt – pak hřmí to dál – –

Nemám rád těch poesií

dobrých, řádných, bezúhonných,

které krčí svoji šíji

před svou dobou lokajsky!

Ovšem doba blahosklonně

za ty služby taky platí:

vždy a všude mívá pro ně

třpytné mince uznání.

Moudrý kritik o ní řekne,

že tu bídu našich časů

tyhle verše tuze pěkné

znají hezky pozlatit.

Gramatika, poetika

pochválí je plným dechem,

škola, církev, esthetika

nic jim nemůž’ vytýkat.

Čilí naši gymnasisti,

celý dívčí pensionat

bez zkázy je může čísti,

brát z nich látky k úlohám.

Politik jim chválu skytat

s dobrým svědomím též může:

tu a tam v nich najde citát

k řečem v schůzích, táborech!

Poet rázu takového

postupuje v důstojnostech:

brzy je pak z „nadaného“

„chvalně známý básník náš“. –

Hnusná mi ta poesie,

hnusná mi ta sladká voda,

jež se nyní hojně lije

ze všech koutů po vlastech.

Mám rád verše volné, smělé,

které třeba drsně zvučí,

odvahu však mají v čele

a ve štítu pravdy znak!

Mají tóny nehledané,

nevylhané, procítěné,

ať v nich bleskem vášeň plane,

nebo klidná idylla!

V nich je poesie žití,

žití, jak je lidé žijí,

tu z nich každý dýchat cítí,

kdo je v pravdě člověkem!

V nich je mok, jenž řeže, pálí

bez milosti, bez ohledu,

když jen jeden atom malý

padne na hnijící vřed!

V nich je oheň, který zžehne

škrabošky všem lesklým frásím,

když v ně v hořkém vzteku šlehne

plamenným svým jazykem!

V nich je nožík naostřený,

litery řízne oním řezem,

jímž se značí v lese kmeny,

které mají padnouti!

V nich je divná melodie,

plna jakés jemné vůně,

která zprahlou duši zpije

a nad zemský vznese prach!...

Ovšem, jak to žití nese,

školská často poetika

nad vším tím jen pozatřese

copateu svou parukou.

Esthetici lomí ruce,

že se tu i onde šlápne

na úpravnou vlečku prudce

falešné jich morálce.

S nimi vše se v souhlas dává,

koho oheň onen pálí,

koho stihla kapka žhavá

nebo bodl ostrý nůž,

– pravda podobná je soli,

výborné to obě věci,

však prý pálí, zlobí, bolí,

vsypou-li se do očí! –

Ať si kdo chce křičí, reptá,

ať to komu silně voní –

poesie ta se neptá,

duní, hřmí a šlehá dál!

Nemá úkol praeceptora,

nechce pranic amputovat,

hřmí jen: „Zde je duše chorá! –“

ať si přijdou lékaři!

Žije v duši svojí době,

ale žije nad svou dobou,

jak člověku ve útrobě

žije přísné svědomí!

A nad časů našich hroby

bude tato poesie

jako ortel svojí doby

na dějinném soudu hřmít!

Jen ty sloky jen ty tony

mohou promluviti jednou

za těch lidí miliony,

jež zde zajdou bez jména!