SLOKY INTIMNÍ.

Má dcerunko, já v mládí čas,

když kvet' nám proutek rozmariny,

jsem opěvoval tmavý vlas

a černé oči maminčiny.

Však dosud její rytíř jsem

a věrně barvy její nosím,

by střehla u nás nad krbem

posvátný oheň, ždám a prosím.

Ač jíním už prokvet' řidnoucí vlas

a do zpěvu dech se mi krátí,

přec k loutně dnes notu hledám si zas,

snad píseň se na chvilku vrátí,

bych – okovy spoután! – opěvat směl

tvých očí blankytné moře,

a v duši Cheruba vroucně ti vpěl

českého srdce úzkost i hoře...

Na mezi sedíš, z pomněnek

věneček splétáš roztomilý,

a klasům šepce větérek,

by se ti dvorně poklonily.

A zatím táta s Josuou

k nebesům vzpíná mdlé ruce:

Neluč se s modrou oblohou,

zářivé, zázračné slunce!

Zůstaň stát v skvělém zenitu,

stanou též času zlí oři, –

ať drahou hlavu zřím oblitu

jen jitřních paprsků zoří!

Širokým štětcem malovaný

již koberec kdos zavěsil

na širé stráně, žírné lány

a štědře po něm rozesil

dukátů nových tisíce

a zlata plné měřice.

A přijde den, kdy v rubínový

háv pivoňky se odějí,

vzduch zvlní oblak kadidlový

a s věží zvony zaznějí,

řad družiček se zabělá –

Jdou hájem břízek z kostela...

Oh žel, jak oři rozděšení

čas letí hvězdným prostorem – – –

Je řada let, co v rozechvění

pod svadlé slečny dozorem

jsem v liliovém družic vínku

zřel prvně naši Marulinku.

Žel, třikrát žel, že vyzula se

již z družiččiných střevíčků,

že víckrát v serafinském jase

neuzřím drahou hlavičku –

čas mávnul křídly zlehýnka:

a z dítěte je slečinka.

Zří jasným okem ve dny příští –

leč taťka k nebi šepce vzdech:

Ó Pane, v zprahlém úhořišti

jí růže štěstí vzpučet nech

za květů hrst, jež ručka malá

kdys na Tvou cestu rozsévala.

Jak netopýři krouží smutek v hlavě

a stesk mi zvoní pěnic ze zpěvu,

zří očka květů na mne vyčítavě,

že neraduji se z jich úsměvu.

Sad kolem zlacen slunkem červencovým, –

já zřím však jenom trní ciziny,

když patřím, závidě, jak pod stromovím

se k otci vinou paže dívčiny,

a rybízu kde zrají hrozny rudé,

tam klouček ryčně vábí sestřičku:

nechť přijde Zoška, nežli pozdě bude,

než smlsá sladké perly s keříčků –

Můj Bože – a kde vy jste, děti moje,

v ten rozjásaný, červencový den!

Zda na borůvkách v stínu vonné chvoje,

či v rybníce, jenž v zlato roztopen?

Tam za horami mladost vaše kvete,

nad hrůzou doby smíchem vítězí, –

zda aspoň večer táty vzpomenete,

jenž nevolnické vláčí řetězy,

a jenž by všecky cizokrajné vnady

dal za ten ždibec půdy domácí,

kde oblačné si budujete hrady,

než úder sudby vám je pokácí!...