SLOKY INTIMNÍ

Ó, zvědavý broučku ty kropenatý, jak rozoumek

jsi její, tak naivně s listí jsi se smek.

A civíš, – pak uháníš zděšen a pelášíš,

půl letem, půl důvěřivostí se bezpečně přenášíš.

A první křehoučká trávko, jak naivní její jsi sen,

ty pučíš tak lehce a v mlživě slunečný díváš se den.

A pupenci první, jak její jsi hluboké, skrývané tajemství,

o kterém sám jediné mladý Bůh, žádostný Adonis ví.

A švitořivý ty větře v trávách sehnutých,

jenž vlnami toužnými čechráš je, v stinné až dáli jsi stich’,

máš rychlost kročejů jejích i sílu touhy, jež v svět

se za štěstím chystá rozletět.