Sloky ironické.

Mou duší táhne vítr jedovatý –

leč kolem jaro v nejkrásnějším puku.

Já v zamyšlení smuten hledím na ty,

kdo parkem jdou, si mlčky tisknou ruku,

či šeptají si jako vždycky oni,

kdo cítí v duši lásku,

jež vždy jim blíže hlavy k sobě kloní,

když večerem si vyjdou na procházku.

Já poznal také políbení její,

jež v skráni mé však nyní žárem pálí...

Teď nade vším už chvím se beznadějí

a místo lásky duši mou teď šálí,

co uštvanému vždycky kyne smírem

a přece opět děsí...

Vím, pro mne blaha není v světě širém,

kde v posled ráda hlava ulehne si.

A pro mne jaro darmo na svět vzchází

a darmo letos všecky růže vzrostou,

hluch půjdu kolem kvetoucího mlází

kdys při měsíci s duší vznětu prostou.

Kde každým dnem je život stále těžší,

tam jedna kytka fial,

ni krvavá ta růže nepotěší,

již loni rád jsem z drahé ruky přijal.

Mně k smíchu jsou dnes milujících řeči,

tak věčně stejné o hvězdách a luně,

a nechápu, jak může ruka něčí

vlas hladit plný napuštěné vůně,

jak líbat pudr s nalíčených lící

a ústa, která lhou ti,

a ráno vědět, večer při měsíci

že milou v pasu můžeš obejmouti.

A k smíchu je mi denně kolem vídat

ty, kteří šťastni, hlavu vedle hlavy,

o věčné lásce jdou se rozpovídat –

a za týden se více nepozdraví...

A za rok přijdou, sami, s tichým čelem

a v nudě jednotvárné

se z hloubi zachví, že kol v světě celém

vše věčně stejné – jenom srdce stárne...