SLOKY IVANOVY.

Jen jedna pravda, jakož krása jedna

V rozličné světův skvítá obdobě.

Úsměvy Máje, mrazivé sny Ledna

Jsou jedna duše v dvojí podobě,

Z bouře i z jasna kyne výhoda

A věčně dobrá jest jen příroda!

Kdož tajemství však zná, v nichž ona rodí?

Kdož v dílnu bezdného nahlédnul světa?

Kdož nebe proniknul kdy větrolodí,

Kdož jiskru zná, jež z prachu život plodí,

Kdož popel zkoumal, Fénix z nějž vylétá?

Vy oči zkřehlých školních trpaslíků,

Vše látky znáte, drápy, lebky, červy,

Krájíte srdce, zpytujete nervy,

Zkoumáte síly mluvu i kyslíků,

Však kdo-li se vás: Co jest život? – táže,

Hle, moudrost vaše na smrt mu ukáže.

Soustava, škola! křiklavá to hesla;

Věřícím žákům snadno kázati!

Však nelze ducha k kostrám vázati,

Když k plavbě v nebe uchopí se vesla,

By k zřídlům světla věčného se vznesla.

Nedajíť rukami se chytat mraky

A marně do mhly vysíláme zraky.

Co za obzorem vězí, neuzříme,

Ni pod zemí co na nás čeká, zvíme.

Duch touží dál než tam, kam smysly stačí,

A vaše nedovedné učení,

Jež božskou peruť do mhly zemské tlačí,

Jen šeré zbuzuje v něm tušení

O pravdách, v nichž se božská moudrost zračí.

Jakž zcela jináč chvíle zápalu

Nás sprošťují otroctví návalu!

Ty chvíle blažícího odpoutání,

Kde duch se stápí v zřidla zjevení,

Perutí zdoben krásných vidění

A věšteckých v snách slaví z mrtvých vstání!

Byť se i školy rozpadaly v rumy,

Nezajdeť pravda krásy u výkvětu.

Nad zbořeništěm papírových světů

Zjevením věštců rodí se svět dumy!