SLOKY KONEČNÉ

Stesk ticha zaleh trotoáry

na opuštěném nábřeží,

do temna pod holými stromy

svit kandelábrů slabě mží.

Ciferník hodin na vodárně

plá kalnou žlutí ospale...

dnes na řece se ledy hnuly –

a řeka hučí zoufale...

A je to všecko zoufanlivé...

a já tu stojím sám a sám – – –

Jen celou silou svého záští

lze ještě hledět vstříc těm tmám...!

A ve škrtící atmosféře,

jež muže, muže míti chce

a má jen zbídačelé stádo,

pár bláznů, mask pár bez srdce,

jen vztekem člověk živoří tu,

a měkký tón, jenž v duši přec,

pohanskou touhou Velké Pomsty

vždy umlčí se nakonec...

Za podrcený výkřik Práva,

za hořké chvíle ve tmách cel

a za ty všechny okamžiky,

kdy smutek strůny rozzvučel;

za iluze, jež dodělaly,

za úsměch, který na rtech zbyl,

kde pohrdání trpkým slinám

zpěv nadšený kdys ustoupil;

za otců pěstě zatínané,

za matek roztesknělý vzlyk

a za druhy, jimž podávený

cel ztuchlinou v tmách život znik, –

teď, když se člověk k žití vrátil

a kolem hledí nesměle

a poslední, več ještě věřil,

zří ochromené, zbabělé,

jen jedno smí dnes za všecko to –:

ve pyšném čela zánětu

jen za sebe, jen za své paže,

smí přísahati odvetu...