Sloky kosmické.

Ta slunce plamenná neznámých obzorů,

jež pouze tuší duch, však o nichž věda neví,

čím jsou nám v představách dolů a nahoru?

Jen pouhé vidiny a fantastické zjevy!

A přece jsou a svítí, planou, hoří

na cizích polech, u neznámých moří,

žhnou ve bratrských sluncí táboru

jak v srdci barda nevypěné zpěvy.

Ta slunce plamenná neznámých obzorů

budoucí kolébky jsou nepoznaných světů,

vždy duši stísněnou potáhnou nahoru,

žeň trhat bez konce vznešených, rajských květů.

A přece jsou a svítí, planou, hoří

na cizích polech, u neznámých moří,

žhnou ve bratrských sluncí táboru

ohniska nových, směrodatných vznětů!

Ta slunce plamenná neznámých obzorů...

Co k nim to láká jen tu duši unavenou?

Vždy v povzlet nový zas a k nim jen nahoru.

Ó mrtvé srdce, rci, chceš opiti se změnou?

Ta slunce jsou a svítí, planou, hoří

na cizích polech, u neznámých moří,

žhnou ve bratrských sluncí táboru,

věř, budou kdysi pravdou objevenou!