SLOKY MELANCHOLICKÉ

Co v záři zhaslých dnů pod žárem zchladlých jar

ze setby mrtvých sil mi zrálo v květný tvar

a v jitrech růžových v mých citů vlhlo vláze,

jak buket v emailu v své duše chovám váze.

Z ní parfum života mdlou vůní dýšící

mi vane natrpkle, a jak bych v ložnici

na květů polštáři spal v těžkých silic lázni,

ze snů se vzbouzím sláb a s neurčitou bázní.

Kdo květy hořké jen po mojich cestách střel,

bez ohně mrtvý nach, bez jasu korun běl?

Proč z něhy vzpomínek mi sladká esenc prchá

a v duši zhořklá tlí jen mrtvých vůní sprcha?

Má myšlenka, toť svit, jenž zlomený a šer

plá polarisován z mlhavých atmosfér;

a v hloubkách tajemných do tmy mé duše vnořen

života trouchnivý v ní světélkuje kořen.