SLOKY MELANCHOLICKÉ.

Ó, plně vyžít lidský život krátký

a, čas kdy přijde, navrátit se zpátky,

nezajít navždy přec tak bez památky!

Ó, míti v duši jeden paprsk světlý,

že, i když tělo ve hrobu tmách setlí,

ne nadarmo ti písně v duši kvetly...

Jen víru mít, že v životě tom všedním,

byť někdy hrůzou zachvěl jsi se před ním,

i tys byl kdysi jara lístkem jedním!

Jen víru mít, že, jak jde vývoj lidský

od věků k věkům, k nám lhostejný vždycky,

v tom vývoji byl’s článek organický.

Jen víru mít, i když se mnohé shroutí,

byť nejvyšších met nelze dosáhnouti,

přec jakýs účel byl tvé bludné pouti...

Jen víru mít, jež plála by ti v čele,

že nebylo přec žití tvoje celé

tak zbytečným, tak zhola bez účele...

Tu víru mít, – a nechať třeba mýlí!

Leč bez ní, hle, jak v poslední tvé chvíli

tak smutně hlava mdlá se jednou schýlí...