SLOKY MELANCHOLICKÉ.

Jen trochu hudby zavřít v svoji duši,

jen trochu světla v zřítelnici svoji,

vždyť jako list, jenž v herbáři se suší,

před námi minulosť stojí.

Květ po květu když zvolna barvu ztrácí,

list po listu se drobí, opadává...

dí ret: Kde jsou, co zpívali v nich ptáci,

když vesny zářila sláva?

A v posled zbude květů suchá kostra

bez vůně, lesku v troud a prach se chýlí

jen minulosti, plísně vůně ostrá –

Lesk, vůně? – Dávno juž byly!

Tu slza, která skane na troud šedý,

víc nepomůže skvrnou jsouc a blátem,

na žlutém listu zbudou květu sledy,

a přece svítíval zlatem.

Tak nad námi se ples a jaro mihly,

zem vřela písní, nebe soucit lilo...

Nad hrobem pak jen ruce dvě se zdvihly

a láska, štěstí – vše bylo!