Sloky mých dní

By Stanislav Kostka Neumann

Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni

a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní,

chci světlou a vzdušnou dílnu.

Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy obnošené,

vzezření zasvěcenců a masky povznešené,

chci prostý, občanský šat.

Ve staré železo hodil jsem devocionalie,

do ruky vzal jsem nástroje těžkého métier,

z prostého kovu tepu závažné věci,

někdy i zbraň.

Sedím a tepu, a zvoní mi lesklé nástroje,

jakoby vojáci na koni cválali do boje,

to někdy – a častěji, jakoby hudba šla:

prostou a veselou píseň vpřed stále posunuje,

dům a dům dělá místo, zástup se přidružuje,

tu zdvihne kapelník hůl, nastane ticho

všechno se zastaví, někteří klobouky smeknou,

pohledy zvážnějí, šedivé fasády změknou,

ráz! hlubokými tóny

počíná hymna.

Sedím a tepu, a mimo okna má plyne

po každé vteřině vlídné a pohostinné

nějaký docela prostý zjev:

housata uštipující trávu před plotem,

fůra, jež dlouhé kmeny veze s rachotem,

holčice nesoucí chleby;

života jednoduchého střídavé nárazy

způsobem nevzrušujícím pokojné obrazy

kladou mi na skla jasná

a zas mi je berou.

A třetí děj, to je přístav mých vidin a snění,

jež připlouvají a odjíždějí po proudu bdění

jak plachetní bárky a lodi:

míjejí jedny jak větřík, jenž křídla náhle složí,

z jiných se vylodí u mne hromada zboží,

ovoce, surovin;

své bledé ruce široce majíc roztažené,

obloha poněkud severní nad tím se klene,

hry racků házejí po ní

veselé věnce.

A tu si vzpomenu někdy, let kolik je tomu již,

co jsem byl také bujný a potulný tovaryš

u mistrů, u života;

na stole dubovém plný korbel nám stával,

na naše výpravy svět se nám čekati zdával,

děvčata špoulila rty.

Ale já stesku po letech mladosti v srdci svém nenesu,

po práci vycházím do luk, vycházím do lesů,

přináším hřiby z hlubokých doubravin,

miluji rybolov.

Tož by se zdálo, že čas mi pokojně nad hlavou dřímá.

Jako když dlouho po blesku teprve hřímá,

o dění slýchám hlučnějším.

A přece přijdou mi dni, jak oblaka k prasknutí nabitá,

jak hroznů koše, jichž zrna jsou zralá a nalitá,

svět šírý s nimi;

svět šírý slyším kol rodné své, těžce rodící půdy,

ze hlubin země hrčí vozíky plné rudy,

žní kosy řinčí, jdou vojska a bronzové sochy

z náměstí rostou.

Naslouchám větrům, k jich křídlům šustícím čichám,

na skále dívám se v dálku a široce dýchám,

zamyšlen vracím se domů;

vážím a se všech stran prohlížím děje:

kdes jde snad o bázně, jde o naděje,

které jsou také mými.

Myslím, že kovová ústa polnic již volají,

že musí nastoupit mnozí a mnozí, než zdolají

nepřátel starých pluky –

a já jsem záložník.

Jsem věčný záložník armády, která je všude,

ve všech jsou řečích pochodu slova, jejž hude

našeho pluku hudba.

Položím nástroje, opustím dílnu a lesy.

Kopáč a lopatu sem! Zákopy zděláme si,

a zde je puška a šavle!

Jedinou dobrou ránu vyšlu-li v tomto boji,

dvakráte, Země, byli jsme v životě svoji:

v dílně své pro tě jsem pracoval,

v poli jsem pro tě se bil.

Tak tedy život mi rychle i pomalu uplývá.

Po špatné noci hodina starostmi šedivá

na slunci lehne si do trávy.

Ledacos mohu si odříci z toho, co jiní mají,

poněvač tisíc mám věcí, jež jiným unikají,

a nezakopané hřivny.

A když se lidské touhy ocitnou v cestě mi,

větrný zámek stavíme si křehkými dlaněmi,

všechno vím, co bych činil a činil,

kdybych byl bohatý muž...

Nechte si chrámy své, pagódy, věžičky ze sloni

a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní,

mně stačí les a dílna.

Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy vypůjčené,

vzezření zasvěcenců a masky povznešené,

mně stačí prostý šat.

Škrabošky pro masopustní jsou jen maškary.

Zde však jsem s úspěchy, bludy a nezdary

já skutečně, osoba civilní,

dělník a občan.