Sloky na jaře.

Proč srdce lidské není jak strom z jara?

Co vadí mu, by láskou znova zkvětlo?

Proč jeho netkne se báj vesny stará?

Proč nechce jak strom pohroužit se v světlo?

Déšť lásky zlatý když nám v srdce skane,

jak udržet si jeho rosu blahou?

Strom šťastný z jara v ohni poupat plane,

sní pod hvězdami, syt večerní vlahou.

Však srdce, které jednou milovalo,

to bídně pak jen z upomínek žije;

proč nelze mu, by jak strom znova vzplálo

v svém štěstí, jež jest srdce poesie?

Pak darmo, darmo vzdychá po své vesně,

víc nevrátí se jednou promrhána –

Ó dítě, přitulme se k sobě těsně,

a nepusťme se dřív až v úsvit rána!

Ó milujme se! k ústům dejme ústa,

ať lásky věčnost se nám v ňadrech vznítí!

Jak deštěm strom polibky láska vzrůstá,

ó mějme ocean jí v dlouhé žití!

Až po letech nám stáří kadeř sbělí,

by neschvátil nás děs při slově „štěstí“,

v svém srdci bysme celou vesnu měli

a klidně zřeli stromy z jara kvésti!