Sloky nepojmenované

Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti:

pro rybu ve vodě a mladé ratolesti,

pro modrá nebesa a ptáky na pouti,

pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí.

A sladké mražení mnou dosud proběhne

před skvělou rytinou a starou dobrou básní,

před smělou myšlenkou, jež bystře v před se hne,

před vírou statečnou, jež horizonty zjasní.

A dobrodružný sen mne ještě přivábí,

a každý dobrý boj mně říká: Chop se zbraně!

Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí;

má radost života vždy ještě vztáhne dlaně.

I žena konečně, i žena, věčný svod!

Tak tomu s námi jest, jak bylo na počátku:

Shlíží se v zrcadle mých dřímajících vod

anebo podušky mé svádí k nepořádku...

A přece. Vidíte. Mých šestatřicet let!

Jakoby v dolině se mlhy nastřádaly.

Paprskům lámou hrot a růstu berou vznět,

v nich gesto umdlévá a dobrý tón se kalí.

Svět, časem zdá se mi, že vidím pod závojem,

a v srdci dřevokaz jak by mi někdy zvonil.

Přes odhodlání své, že křepce skončím s dnem,

ač teprv poledne, přec rád bych hlavu sklonil

ve chvíli nejedné, kdy všechno zabolí,

a v chladu nesmírném tvor stojí osamělý.

Tu lesním ve žlebu či cestou do polí

sen spřádán o mnichu, jenž nevychází z cely

do shonu lidského a štětcem pobožným

ukládá drahokam za drahokamem v misál.

Jak prostý živočich, jenž veden pudem svým,

jenž v nebe nevěře se věrně k zemi přissál,

po zimním spánku snad má bytost touží jen...

Oh, zapomenouti, jak holý modřín v lesích!

Oh, sebe neznati! Oh, netušiti žen!

Svůj osud nechat plout jak oblak po nebesích!

A nebýt bližními až k smrti unaven!