SLOKY NOVOROČNÍ

Zas krůpěj času v minulost se vpíjí,

k výbojům roků přidružil se práce rok.

Zříš jitro dějin lidských na rafii

a slyš! to budovatelů se křísí krok,

a náměstí a ulice a domy

se plní pracovníky, viz jich šlépěje,

v jich družné práci slunce svit se lomí

a vzrůstem jejím sílí míru naděje.

Co roků zaniklo, co látky promrháno,

než svět se změnil kolem nás i v nitru v nás,

co křivých idejí v bojištích pochováno,

než zemí zanikl šílených běsů hlas.

Sta kleteb s lidských rtů se na tyrany sneslo,

sta zkušeností zaplaceno krvavých.

Teď člověk pevně uchopit jde veslo

a řídit cesty věcí svých.

V dnů změnu člověk málo změněn kráčí vpředu,

co v žití naučil se, zná i hlásá též,

živ z víry stranické i z nenávistných jedů,

ať pravda krvavá, ať podvodná to lež,

ne lepší, ani horší, takový, jak býval,

jen v novou masku skryt a v umíněnost svou,

by dalek bratrství se ve svá hesla skrýval,

v lacinou revolučnost žurnalistickou.

Tak zase vidíš civět množství, kterak neví,

jak řídit loď zda oddaností pokornou,

či věcí rozvratem, či láskou nebo hněvy,

či v ohně dmýcháním, revoltou převzdornou,

posměchem při výkropě mrtvol vynášených,

spíláním nad pozvolným chodem pokroku,

pitváním činů, slov i dějů nekýžených,

troubením zrychlených postupů do kroku.

A přece zřít je, zřít je smíšenou tu vřavu

se dobývati vpřed, se dobývati vpřed,

ten sloužit chce a ten má vzdorů plnou hlavu,

ten laská říš, ten zve ji hnízdem bab a sket,

ten vidí ubožáky, lotry, podvodníky,

ten pijavicí je, ten násilná je pěst.

A každý za starými kráčí zvyky,

živ z modliteb neb z výhružných svých gest.

Nuž, minul rok. A na trosky a rumy

přec síla vítězná si brázdy vyryje.

Nechť každý činí to, zač ručí ctí, co umí,

ať staví nebo bourá – mdlobu přežije

životní síla národa a říše,

úklady nemoci a tajná spiknutí,

přec zlatým písmem do dějin se vpíše

a věrné úže přimknouti se přinutí.