SLOKY O HOŘÍCÍCH OBLACÍCH A SVĚTÝLKU Z POHÁDKY.

Je mráz a ze tmy chumelí se proti nám,

přiviň se ke mně blíž a úžeji,

v můj plášť se zahal, bledá Colombino má,

tvůj smutný Pierrot ti cestou bude zpívat.

Splašených koní

divoké spřežení

plání nás unáší

v mlčící dálku.

Šílená jízda!

Daleko před námi

dýmají požáry

hořících oblak,

dokola hoří

vznícené obzory,

dálky jsou v plamenech

krvavých moří!

Závratná jízda!

Kam se to řítíme

v semknutých náručích,

s hořící krví!

Splašených koní

divoké zpřežení

bez cíle do dálky

uhání s námi,

krvavou pěnu

u nozder soptících,

na šíjích napjatých

naběhlé žíly.

Bolestný výkřik,

jásavé polibky,

nadšená objetí,

nervosní smích,

slzami zhořklé,

nadšené polibky,

opilé výkřiky,

bolestný smích.

A jak ty dálky

vznícených obzorů

rudými požáry

kolem nás hoří!

Na rtech ti hoří,

v nádherných zornicích

reflex těch požárů

krvavých moří.

Zběsilá jízda!

Země je v plamenech –

za námi nervosní,

posupný smích...

Proč jsi tak sesmutněla, tichá Colombino má?

– bláhový Pierrot tvůj víc už nebude ti zpívat –.

Je mráz – v můj chudý plášť se zahal těsněji

a o má prsa v chůzi opři umdlenou svou hlavu.

Za námi do tmy svítí okna zářící

– slyšíš ty rhytmy frivolního valčíku? –

tam opilý ve víru jeho hýří Karneval,

tam svět nám cizí, nechápaný víří –

a my dva uprchlíci na útěku v noci sněživé,

na cestách zavátých a sami, sami v tmách

– a daleko tak, daleko jen někde před námi

světýlko z pohádky se kmitá v temnotách...

Máš odvahu jít se mnou dál, má Colombino smutná?