SLOKY O PROSTÉM ŠTĚSTÍ

Znal jsem tvé vzdušné zámky s věžmi, jichž sta se zvedá,

a dnes jsem viděl tě poprvé prostou, jak zahradou jdeš.

Nechtěl jsem slibovat tenkrát, lidské co srdce nedá,

svět co ti odepře, nikdy co míti nebudeš.

A dnes... tvé štěstí vidím. Sedím u tvého stolu,

před sebou úrodu léta, tvůj chléb, tvé ovoce.

Není tu vzdušných zámků, však není také bolu,

s útulným koutem jsi srostla něžně a hluboce.

Bílý je domek tvůj a zpívá slunečnou sloku,

v zahradě růže kvetou, v poli dozrává klas.

Drobné děti tvé cupou, kam se hneš, po tvém boku,

snědé jak muž tvůj, pomněnky v zraku, vzdorný tvůj vlas.