SLOKY O RUINĚ. (II.)

Zapadá slunce. Barví lem

už horizontu zcela.

A ztrnule sní nad krajem

ruina omrzelá.

Jde soumrak tudy. Ruina

přehlíží vše, co dole:

záplatovaná krajina,

strakatá, drobná pole.

– – Dnes vnesly smích svůj v síně ty

slečinky, růže v líci.

Venkovské, hravé kokety,

zmoudřelí studentíci.

Též Don-Juani omšelí,

svou unavení missí.

A západy tak hořely

jak v dávných časech kdysi,

když rytíř přes most vracel se

se zkrvácenou zbraní

a do daleka ztrácel se

zrak krásné jeho paní.

Smích, hovor vázne. Divno dost

a jasno přes to zcela:

svou suggeruje ztrnulost

ruina omrzelá.

Společnost mlkne, odchází

po podemletých schodech,

Don Juan tápe po frázi

a dole až si oddech.

A vypráví, že všem už snad

ta historka se stala:

rytíř se vracel k paní v hrad,

a ta ho nečekala...

A vypráví, že konec zlý

sen mladý vzal a vzdorný.

Nějaké kosti ještě tlí

ve hloubi hladomorny.

A vypráví, že k ničemu

ta hladomorna malá.

Vždyť snad se v světě každému

historka jakás stala...

Hledí zpět... Myslí... Vzpomíná?

Šero, jež pomalu kráčí?

Za nimi stará ruina

se omrzele mračí.