SLOKY O SPÁNKU

Jen kdybys ty, než usneš, dřív

mne uspala, ty tmo, jež bdíš

tak dlouho k ránu, aby div

se stal, že tělo posílíš,

by z hvězd a pramenů vál chlad,

množící žhnoucí po všem hlad.

Tak mlčí tma a živá přec

jak bytost, jež spí u mých hlav.

Jí květů mnohý prstenec,

visící jako bílý splav

neslyšně splývá, teče tmou

až s oken na podušku mou.

Co horkých slz v ní uspáno

těch přebolených bolestí,

co tíže ukolébáno

již můžeš zase unésti –

tma víčka jak ti přivírá,

v nich opojný mák roztírá.

A usneš; tma tě objímá,

jak žena chová na loktech,

rukama drží silnýma

a v její splynuv dlouhý dech,

otevřeš oči probuzen

až do slunce, až v plný den.