SLOKY O STÁTU A VLASTI.

Jen území a svazek směsi lidí,

jenž vespolek si určil k žití stanovy,

to ve státě náš theoretik vidí,

by spárům zlovůle se přimkly okovy.

Vlasť též má zem, a přece není hmotou –

jest šumem lesů, vůní polí, zpěvem luk,

jest bičem msty nad škůdců zpupnou rotou,

jest soudem svědomí, úderem svorných ruk.

Jest modrým nebem, které lásku lije

od kolébky až k hrobu tiše do duší –

a když je dusno, z mračen hromy bije,

vzduch pročistí, na vrata shnilá zabuší,

a jako divý proud se žene do kraje,

kde dřív jen Idyla své hrála šalmaje...