SLOKY POKORNÉ.

Nám ranami nejdražších rukou krvácet duše bude,

to v den, kdy osiříme. Nás zapře kdos, vydědí

již navždycky ze srdce svého.

My půjdem sami a tíhou vnitřní zpovědi

se napřímíme zase, až krvácet duše bude

a schopnější stanem se chápat velikost pokory.

Ji od můry zvíme, jíž svíce sežehla tílko chudé,

ji od šelmy, dřímavě k slunci když mřeží zří otvory,

ji od kajícníka, jenž království ztrativ k božímu putuje hrobu,

prach líbá dobrovolně v lidském vzlykotu,

očištěn od msty a krvavých křestů, v nichž koupal svou lidskou zlobu,

svou změří a pochopí nicotu.

Tak pomilovavše více, než hrozný svůj sobecký svět

s douškami v zastávkách rozkoší, se slzami běd,

žít budem s veškerenstvem a věčností, chválou života vzplanem

a určení božích cest učni pozornými se stanem.