SLOKY SENTIMENTÁLNÍ.

Do jizby zavál chlad, a smutně potměly

tvé oči znavené již přítmím říjnovým;

tu na pohled, jejž chtěly kdys a neměly,

mé touhy vzpomněly si znova steskem zlým.

Pak dlouho chodila jsem sama jesení

po zbledlých lučinách, kde hebké ocúny

se klaní radostně v hedvábném čeření,

ač duje seveřák a svit je neslunný.

Kde smírem večerním krev bledne červánků,

a odpočinku dech tak sladce táhne z lích,

jež nerušeně snít teď mohou ve spánku

o květech nevzešlých i květech zničených.

Do nesplněných tuh a přání nádhery

se zhalil naposled tam sen můj o štěstí,

co srdce hýčkaly jej ztichlé údery,

a píseň uspala dožité bolesti.