SLOKY SENTIMENTÁLNÍ.

Ó neklam se, to láskou není,

co šeptá mi tvůj krásný ret,

toť smyslů klam, toť poblouzení

tvých osmnácti let –

Či soustrasť to, již hruď tvá cítí

s mým srdcem těžce zkoušeným,

či dojímá tě moje žití

tím divným během svým –

Neb chladnosť má tě rozpaluje,

či řeč má budí obdiv tvůj

a cit můj bezejmenný snuje

se v neznámou ti sluj –

Ty zveš to prvou láskou, dítě –

toť romantiky pouhý klam,

to všechno časem opustí tě –

a já zas budu sám.

Mne tesknota a tajné chvění

a výčitek roj v srdci vře,

při slibech tvých, při políbení –

a přece beru vše.

Toť květy jara posledního,

jež dopřáno mi v žití mém,

toť záblesk slunce hasnoucího

před smutným západem.

To přejde vše... Mé kosti tlíti

pod zemí někde budou snad...

ty vyjdeš v sad váš vonné kvítí

si k svatbě natrhat...

Ó, vzpomeň na ten přelud bledý,

jenž oblétal tvůj mladý věk,

a vezmi šat ten světlošedý

a bílý klobouček,

ten klobouček se svislou střechou,

jenž stíní čelo plné vnad,

to obé bylo mojí těchou,

v tom vídal jsem tě rád,

a navštiv mne pak na hřbitově

a natrhej tam v kytici

ty růže, které na mém rově

stát budou truchlící,

až k oltáři je budeš nésti,

by místo mne pak byly ti

za svědky při bezmezném štěstí,

v něž nechceš věřiti.

Ty vzpomenou ti na má slova,

jež stále zněla duší mou:

„Ó, věř, že nad mým hrobem znova

ti růže vykvetou...“