SLOKY SKEPTICKÉ.

Do kalných vod jsem bílé růže házel

(subtilní vzpomínky do hlubin zapomnění)

a trní marnosti jsem v sadech lásky sázel,

by zbujnělo a zničilo má snění.

Vzpomínat? Na koho? A kdo mně ruku podal?

A sníti? Nevím proč! (A rád bych věděl, o čem!)

V mém kmenu lásky k žití dávno červ-stesk hlodal,

ve větvích rozpiatých zoufalství červotočem.

Má lady, pohleďte, někteří mrtvi jsou

(Romea s Julií již dlouho, dlouho není),

někteří ke hrobu se potácí a jdou

(neb nikdo nemládne) a jiní nejsou ještě narozeni.

Toť život. Krátký jest, a proto lhostejno mi,

zda budu oslaven či zmizím beze stopy.

Zda vichr divoký mne jako třtinu zlomí.

Mne nikdo neměl rád, mne nikdo nepochopí.