SLOKY ÚVODNÍ.

Ze světla božského, jež v člověku se tají,

tys’ jedním paprskem, radostí nejčistší,

jíž hráně života tajemné bleskotají

jak čistá zrcadla v slunci se shlédnuvší.

Slov matných z přeludů illusi žití stvořit,

jež v krátkém vzplanutí duch lidí pochopil,

když poznal potřebu snů velkosti se kořit

rozmachem myšlének i svobodou svých sil!

Od snů svých mladických o vzdáleném tom božství,

o slunci umění já z daleka vždy snil,

vítězných paprsků jež hází zlaté množství

po pláních života kol na tisíce mil.

Myšlénky nejasné, bouř’ těžce dusných citů

v síť rhytmů chytati, je v stohy hromadit

a pak je zažehnout a z plápolavých kmitů

jak k výši povzlétá, pak v opojení zřít

kus krásy odvěké, jenž srdce unáší mi

kams’ mezi oblaka jak Ganymeda kdys,

nad mými slokami a kmitavými rýmy

vždy touha nesla se jak příznačný můj rys.

Vřel život kolkolem tisíci stkvělých forem

a na mě útočil všech zbraní odrůdou,

řval mořem vzpěněným i andělů pěl chorem,

jichž étherický stín já zřel skrz bolest svou.

Mně lásky zlomené, mně nedosněné touhy!

A k mojí bolesti mě láskou upoutal! –

Tož v nicot žaláři já pro sport jenom pouhý

své city v sloky lil a tyto básně psal.